ochoten, jakž i každému,

s kýmž máš co činiti v světě,

[340] v kteréj dobrotivie přětě,

drž sě obyčejóv ctných.

Přirozených přátel svých

chovaj, netrať jich svú vinú.

Tiť lidé najviec hynú

[345] na cti, na zboží, na slově,

ktož sobě pak přiezni nově,

když ztratí své ctné přátely,

i buď pak přiezni cěly

hledati v chaternéj měně.

[350] Tiť sú lidé v lehkéj cěně,

ke cti sú lehčejšie plev

přisieny a lidskú krev[4]zjevně chybný (zkomolený) zápis.

Protož buď s přátely míle,

chuzšie rád po sobě chýle

[355] a bohaté výše maje,

dojdeš zde cti i tam ráje.

Budeš li dvořenín dávný,

kterého dvoru ústavný,

tehdy to chci řieci tobě,

[360] neznámé hosty viň k sobě,

viň rád, milostivě, z ticha,

nechajť jimi jiný pýchá.

Ty vždy neměj té hrdosti,

by jim dal té neznámosti,

[365] uč sě stydlivě býti,

móžeš tiem raději cti slúžiti.

Pakli to usmyslíš sobě,

žeť co bude mílo tobě

k světu po rytieřství jěti,

[370] nepustě toho z paměti,

když by sě zasě ctně vrátil,

by sě hrdostí odvrátil

od svých chudých přátel proto.

Nebť k onomu slušie toto,

[375] by jě k sobě míle vinul,

s nimi z prácě otpočinul

podlé ctného kratochvílenie.

Pakli by sě z nich násilenie

dálo komu z vyššie moci,

[380] a ty mu moha pomoci

jeho pravdy, i nepomohl,

kakž by to přivésti mohl

jemu řěčí nebo činy,

jměl by na sě těžké viny,

[385] ke cti uraženie za to.

Bude liť mílo nésti zlato,

by jeho dóstojně dobuda,

prvé panoší pobuda,

i přijal rytieřstvie na sě

[390] takž, jakž by tajně i věhlasně

řekli, že jsi rytíř nemarný,

ke všiej cti dóstojně platný.

Neveď přieliš mysli k tomu,

by sě tak obložil [v]text doplněný editorem domu

[395] neb kteréjž sě zradíš věci,

jakž by ctně slúžil otci,

by pro svú lenost obláščen,

nebyl by širocě sčasten

v takém marném obložení.

[400] Stój myslí po ctném odění,

by s tiem v svých jiezdách projěl,

jakž by věrně pak všie cti dojěl,

i buď druhu toho radný.

Nebuď nestatečný, svádný

[405] v obci ani v tovařišství,

budiž pak tak v přiezni,

jakž sebú ctné družiny

nestrávil pro své marné činy

skutkem nebo svádú, řěčí.

[410] Chce liť sě, stój po počestnéj sěči,

jenžto móž probyti řádně

ke cti, múdře i věhlasně,

tobě i tvému dietěti

na světě k věčnéj paměti

[415] […]text doplněný editorem[5]chybí verš; došlo ke spojení dvou veršů 415 a 416 ve verš jediný

i k rytieřství, k valnéj příhodě,

kdež kniežata, mocní páni

táhnú k sobě čirú plání,

chtiec svú vólí z srdcě snieti

[420] a o to jich nic rozvésti

nemóž v téj mieře již.