pilné potřeby Říše, časem i do cizích a dalekých krajin, císařové odjížděti a tam za dlouhý čas zdržovati se musejí. Nad to výše, co marný titul císařský přičiniti aneb co poctivosti přidati muože k tomu štěstí a důstojenství, jímž král český netoliko roven jest nejmocnějším králům křesťanským, ale daleko je převyšuje. Nýbrž u mne (prý) tak se snáší, že knížata říšská, důstojnosti a slávy sami od sebe žádostiví, ne proto legáty své do Čech s touto žádostí vyslali, aby krále našeho čest a velebnost rozmnožili aneb tim podáním ho poctili, ale aby v takových těžkostech a nesnázech, kteréž jim na hrdle leží, břemeno z sebe složíce, na něho uvalili, a vytrhnouce trn z své nohy, do jeho vstrčili. A protož za nejlepší a nejužitečnější soudím, aby král, na svém velikém štěstí přestana, raději v svém Království českém seděl, a třebas i císaři k strachu byl, nežli aby se knížatům německým zavázal. Ten zajisté král šťastně svůj život vede, kterýž svobodu má za štěstí, a zase štěstí za svobodu. Tou řečí pana z Říčan (kteroužto, jak Hájek doložil, ne sám z sebe, ale z potazu jiných panův mluvil) pohnut jsa král Přemysl, odbyl legátův, dav jim poctivé dary, a císařstvím podaným pohrdl. Ačkoliv pak nedobrá byla rada pana Říčanského, což potom skutek ukázal, když netoliko král Přemysl, ale i všecko království zlým toho zažiti musili; však není pochybné, že z upřímého a dobrého úmysla, vyhledávajícího toho, což by vlasti české a království tomuto užitečného bylo, pošla. Nebo jistě ne vždycky s prospěchem bylo zemi této, když králové její důstojenství císařské na sobě měli. Anobrž v kronikách toho se dočítáme, že tehdáž králové čeští nejbohatší, nejslavnější a nejmocnější bývali, když v Čechách toliko kralovali a břemenem správy aneb obrany cizích království se neobtěžovali. Jakož i teď nedávno moudří a milovníci vlasti své rozjímati o tom počali a podnes v pochybnosti zuostává, také-li Království uherské za to stojí, co jsou Čechové pro ochranu jeho peněz z své země vydali. Ale v té příčině více