hříchy národu českého, čemuž podobných příkladuov málo by se v historích našlo: však proto dědičky ženského pohlaví z milosti Boží vždycky zůstávaly, na kteréžto a po nich na manžely aneb syny jejich království připadalo. A to trvalo bez protržení od počátku až do tohoto věku (kromě krále Rudolfa Prvního, kterýž sobě ne dědičku aneb dceru, ale vdovu pozůstalou po králi Václavovi II. za manželku pojal a skrze volení v Čechách panovati toliko začal, a krále Jiřího, kterýž, nejsa v žádném příbuzenství s rodem královským, pro svou hrdinskou ctnost a udatné skutky Koruny české zasloužil). Nebo když král Václav III. zahynul, zůstaly po něm dvě vlastní sestry, Anna a Alžběta; starší z nich pojal Jindřich Korytanský a mohl s ní bezpochyby i v království oseděti, kdyby nebyl více svých úžitkův nežli obecného dobrého země vyhledával; mladší se Janovi, lucemburskému hraběti, za manželku dostala a království mu s sebou u věnu přinesla. Opět po císaři Zikmundovi zůstala dcera Alžběta, kterouž on, ještě živ jsa, Albrechtovi, arciknížeti rakouskému, za manželku oddal a království svá kšaftem mu odkázal, jichž také i dosáhl. Té Alžběty a Albrechta, krále českého, dcera byla jiná Alžběta, kteráž se po smrti otce svého za Kazimíra, krále polského, dostala, žena mezi šťastnými počtena, protože byla králova dcera, králova sestra, králova manželka a čtyř králův matka. Jejího syna nejstaršího Vladislava Čechové po smrti Jiřího za krále volili. Vladislavova dcera Anna, po bratru svém Ludvíkovi pozůstalá dědička, dostala se za manželku Ferdinandovi, arciknížeti rakouskému, potom králi českému, uherskému a císaři římskému; paní ne menšího štěstí nežli bába její Alžběta, polská královna. Neb i Anna měla otce krále, bratra krále, manžela krále, syna pak netoliko krále, ale i císaře.
Ty a jiné více příklady mohl by někdo, pilně čta kroniky české a časy jedny s druhými rovnaje, shledati znamenitých a