urputnosti upustiti nechtěl, i k bitvě přišlo, v kteréžto padlo s obojí strany do čtyr set mužův a padesáte pět s Rozhoněm živých jato. Ty Nezamysl všecky svobodné propustil, Rozhoňovi pak dav srpkem nos i uši obřezati, tak zohaveného do Kouříma se navrátiti rozkázal. Potom nacházím, že léta 1227., za krále Václava I. příjmím Přemysla a Jednookého, nějaký Jindřich z Říčan byl kaplanem kaply blahoslavené Panny Marie na nebe vzetí v klášteře sv. Klimenta (tu, kdež nyní fratres Societatis Iesucizojazyčný text své collegiumcizojazyčný text mají) u biskupa Peregrina, kterýžto, opustiv biskupství na rozkaz papežský, dal se mezi mnichy zákona a řeholy sv. Dominika.

Za času velikomocného krále Přemysla Otagara nejvyšším komorníkem (aneb, jakž některé kroniky mají, purkrabím pražským) byl pan Ondřej z Říčan, člověk toho času nad jiné Čechy moudrostí a výmluvností od Boha obdařený a milostník krále svého. Léta Páně 1271. přijel do Prahy k králi Přemyslovi Kunrad, arcibiskup a kurfiršt kolínský, poslán jsa od jiných kurfirštův a knížat říšských, a žádost vzložil na Přemysla, aby císařství římské, kteréž až do toho času téměř osmnácte let bez hlavy bylo, na sebe přijal a Říši v svou ochranu vzal. Král o to radu s svými držel, co by poslům za odpověd dáti měl. První přímluvu svou učinil Jan, biskup pražský, a radil králi, aby důstojenstvím a štěstím, kteréž se mu podává, od sebe nestrkal, ale ochotně a s vděčností je přijal. To též od sebe promluvil otec biskupův Jiří z Dražice, hejtman Hradu pražského. Po nich Ondřej z Říčan zdání své oznámil, že mu se vidí, aby se král Říše ani císařství neujímal, poněvadž ta věc ani králi poctivosti a slávy přidati, ani Království českému úžitku přinesti nemůže. Nebo jaká platnost jest krále v zemi nepřítomného? Bez pochyby rovně taková jako u vojště, když není hejtmana, nebývá žádného řádu, ale jedenkaždý dělá, co mu se líbí, a troubí svou, jakž mu se nejlépe vidí. Jest pak všechněm známé, kterak pro pilné