Čtvrté, nepominul Hájek pilně poznamenati všelijakých proměn, kteréž se v Čechách buďto v správě a rejimentu obecném při knížatech a králích, při poddaných vyššího i nižšího řádu, buďto při náboženství a církevních věcech duchovních častokráte zbíhaly. Kterak někdy mnoho knížat v Čechách bylo z jednoho kmene pošlých, kteřížto války mezi sebou vedli, když každý před jinými předčiti a sám, potlače jiné bratry a strejce své, pánem býti chtěl. Co v takových rozmíškách a různicech zlého země tato i moravská pokusiti a strpěti musila, jak ten nesvorný rod v malých letech zahynul: nebo kdež prvé bylo okolo dvacíti knížat v Čechách i v Moravě téhož kmene a rodu, ti brzo potom tak kvapně z tohoto světa sešli, že Čechové a Moravané neměli než toliko jediného dědice a pána.

Páté, oznamuje, kdy a jakým spůsobem Čechové, z bláta bludův pohanských vytrženi jsouce, ku poznání jediného pravého Boha a Syna jeho Pána Jezu Krista přivedeni byli; jak jsou hned s počátku horlivě se stavěli při víře sv. evanjelium; které první apoštoly a učitele měli, jak Pán Buoh i tim národ český poctil, že sobě z nich svědky svého učení a mučedlníky obíral; kdy biskupství v Praze založeno, kteří a jací bývali biskupové; kdy arcibiskupství vyzdvíženo a zase kleslo; kdo bývali duchovní správcové; jaká se v učení i v řádích církevních proměna stala za krále Václava, když mistr Jan z Husince kázati počal a jaký s tovaryšem svým Jeronymem konec vzal; co se po upálení jejich v zemi české dálo, jaké vznikly bouřky, nevole, hádaní, odporové, války, mordové mezi duchovními i světskými; co krajin pohubeno, kostelů a klášterův zplundrováno, měst a městeček zdobýváno, vsí popáleno, lidu s obojí strany pomordováno a krve křesťanské vylito, prvé, nežli ty nesnáze k spokojení a porovnání svému přišly.

Šesté, najde čtenář v kronice Hájkově všelijaké paměti o stavu panském, rytířském a městském: kterak jsou ti vždycky věrní panům a králům svým bývali a k zvelebení