[5v]číslo strany rukopisuz toho má chváliti.
Neb chlúba jest věc velmi škodná a duši zatopuje a má v sobě dvuoje rozdělenie, o němž já vám povědě. Prvé, ktož almužny zěvně dávají na oko, od lidí chvály žádajíce, tiť odplaty věčné nebudú mieti. Ale tuto dobrých skutkuov neslušie tajiti, když by viďal, že by tiem svého bližnieho mohl polepšiti, ale přěd zúfalým slušie jich tajiti. Druhému také rozoměj, že kterýž člověk všěcky dobré činy muož uměti a zdá sě jemu, by to sám od sebe mohl mieti, a pánu bohu nechce chvály vzdáti, tenť v svých skutciech odplatu ztracuje a jeho všecko úsilé zmine nadarmo. A protož, milí synáčkové, varujmy sě chlúby svěcské, abychom neupadli u věčné zatracenie. Komuž sě mní, by tento svět opustil i všěcky činy diábelské vuole i tohoto světa za sobú ostavil, ještě to k spasení nenie dosti. Ale sám sebe zapomana, hledajž božie milosti. A protož, najmilejší synáčkové, když chcete pánu bohu milí býti, učte sě milosrdným skutkóm činiti, ať svěcské chlúby i všě rozkoši tělesné od tebe daleko jsú. Neb netoliko ti, ješto bohatě a rozkošně přěbývají i mají veliký a těžký hřiech při sobě, a opět ti všicni obecně, ktož sprostný pokrm z lakomstva přijímají, jako by rozkošně živ byl, při tejť nesmieřě ostávají. Nebo ktož vody s chlebem lakomě požívá a chtě svému lakomství dosti učiniti, tehdy jest, jako by bohatě a rozkošně živ byl i bude jej pán buoh súditi. A protož každého hřiešníka slušie sě chovati, ktož chce s bohem přěbývati. Jakož nás slova našeho milého Jezukrista učie, ješto v svatém Čtení ležie, že jest úzkú branú vníti a tisknúti sě do královstvie božského, ale široká jest i prostraná, ješto vede do pekla. Široká jest cěsta duši všeliká, kteráž přěbývá ve všie tělesné žádosti, ale ta jest těskná[9]původně zapsáno tieſna, „k“ nadepsáno později i úzká, kdež dušě žádost tělesnú přěmáhá. A k tomu jest velmi užitečno každému sluzě božiemu samému přěbývati od hluku lidského podál, a než s častými příchozími hostinnú práci mieti a své prácě i modlitby opustiti, jakož slova Davidova v žaltáři pravie a řkúc: Od svěcské chuti sě oddalují a na púšti přěbývají a tu svého pána boha žádají, od něhož spasenie svého čakají.
A když svatý Jan mnoho mluviv o chlúbě
