[109r]číslo strany rukopisuod sebe plodí. Aneb snad pán buoh, jenž jest věděl budúcie přěbývanie na púšti svých slúh, ten je to zpósobil. A ti, jenž tu přěbývají po těch púštech, najviec sú živi těmi jabléčky palmovými. A když přijidechom k té palmě, tu uzřěchom lva, an stojí. Jímžto viděním já a můj vuodcě užasše sě, počěchova sě třiesti. Ale ten náš hospodář bez strachu tam pojide a my za ním, třasúce sě. Jehožto kázaním maličko lev postúpiv i sta, doniž on s nizšieho větvie jabka česáše. A když on načesa hrst jablek, i počě jemu podávati, tu lev přišed i vzě tak tišě a pokorně[eg]pokorně] pokorni jako které domácie dobytčě. A jakž sně, tak inhed pryč jide. A my to uzřěvše a ješťe sě třasúce i poznachom, že jest on velikého duostojenstvie a viery. Ó, kterak my jsme neduostojní proti ňemu a mdlé viery!
Viděch také jednoho pústenníka samoho jediného velmi u malé pelešici přěbývajíce. U ňehožto vlčicě mějieše obyčěj bývati, když jest jědl. A toho nikdy nezameškáše, by v tu hodinu nepřišla. A tu vždy čekáše, až jiej chleba dadieše, což mu po večeři zbudieše, a rukú jeho polízáše. A tak jako naplnivši svuoj úřad a jej utěšivši i jide pryč. A když sě přihodi, že ten svatý muž, jednoho bratra provodě, jenž k ňemu byl přišel i byl sě[456]původně zapsáno ſy, „e“ dopsáno mladší rukou dlúho nevrátil, ledva v noci přijide. A ona bieše v tu obyčenú hodinu přišla a nalezši, ano jejieho pána nenie doma u peleši. A všedši i počě hledati, kde by chléb byl. A nalezši košík palmový visiece a v ňem pět bochníkuov. A z těch jeden vyňemši i sně. A tu škodu učinivši i zaběže. A vrátiv sě pústenník i naleze košík svalen a chléb cěl nenie.
