tehdy inhed ta mísa zmisa a jako dým zhynu přěd uohňem.
A potom ne tak jako dřieve v uobludě uzřě velikú kru zlata ležiece na cěstě. Ale toho zajisté neviemy, diábel li sě byl přětvořil, čili moc nebeská ke zkúšení svatého Antonie, jenž jest ani spravedlného sbožie chtěl žíti, a to jest ukázal. Ale potom zvěděli, že j’ to bylo pravé zlato. Ale on, podiviv sě té velikosti toho stkvúcieho zlata i odda sě na běh, jako ohně sě bojě, a ledva uteče na horu. A tu přěbřed řěku i naleze pustú tvrzici. A v té bieše plno jědovatých žížel. Tu on v nie počě nový hospodář přěbývati. A inhed množstvie haduov vyběže ven přěd ním. Tu on zaklade dveřě kamením. A mějieše chleba za šest mesiecuov, jakož jest obyčěj těm lidem, jenž slovú Tebei, a ten chléb muož trvati do roka. A vody také mějieše. I by tu sám jediný, nikame nevynda. A také nikdy ižádného nepřijma, ale snad jemu dvakrát v rocě chleba přinosili, an s ižádným nechtěl mluviti, ale po střěšě jemu chleba podali.
Tehdy mnohým, ješto žádajíce jeho viděti a naučenie od ňeho přijieti i ležiechu u té tvrzicě, i uda sě jim slyšěti, jako by sě tam kto s ním hádali a řkúc: I co v našich přiebytciech přěbýváš a tu sě vězíš? I coť jest naší púští píle? Ba, jdi z cizieho, však sě nám nemuožeš protiviti. Tehdy ti, ješto napřěd biechu, lidé mniechu, by někací po řebřích k ňemu vešli
