Antoní, zdeť sem byl, ale čekal sem tvého sváru, abych opatřil. Ale jižť viec chci pomáhati, nebs, snažně a mužně bojije, nepostúpil. I proneseš sě po všem světu a tvé méno bude slavno a slovutno. To uslyšav Antoní, vzchopiv sě na modlitvy, jsa silnějí, nežli kdy dřieve byl. A v tu dobu bieše svatý Antoní pět a třidsěti let stár.
A když pak v dobrých skutciech jeho mysl rostieše, šed k dřieve řečenému starci i počě prositi jeho, aby spolu na púšti přěbývala. Tehdy stařec vecě: Sem již stár, i nemohu púště obykati. A to jest věc neslýchaná a nová. Tu svatý Antoní vstav sám i jide na púšť. A to bieše ješče mnichóm neznámo a vešken strach spustiv s mysli i počě pracovati, jiným chtě příklad a cěstu dáti. Aniž ješťe protivný diábel osta, neb chtě jeho úmysl zrušiti, i povrže jemu na cěstě střiebrnú mísu. A uzřěv ji Antoní, i sta bez strachu a hledě po oku na tu mísu. I pozna lest chytrého diábla řemeslníka, an v střiebrné obludě diábelské i v chytrosti, i počě na to nedbati a majě to na mysli, kde by sě tu vzala ta mísa na pustém hvozdě, ano nižádného sledu neznati. By byla komu z suma vypadla, nemohla by sě utajiti, že tak veliká bieše. Neb ten, ktož by ji ztratil, byl by ji nalezl, vrátě sě. I vecě: Ó, diáble, to je tvé řemeslo, avšak mé vuole nepřěrušíš, ale tvé střiebro buď s tebú na zatracenie! A když to mluvieše,
