Ale snad ty dieš: Kterak muož kto ukřižován býti, když ješťe jest živ? Aj, slyš nakrátcě! Kříž náš jest bázn božie. Jakožto, ktož jest ukřižován, ten nemuož svými údy vlásti ani jimi hnúti, takež i my vuole vlastnie ani žádosti tělesné ne podlé toho, jakož nám sě nynie líbí, ale podlé božieho přikázanie mámy činiti. A jakožto ten, jehož vedú na popravu, již ne o tomto světu myslí ani o své žádosti ani kterého sbožie žádá, a, doniž ješťe živ jest, však má na mysli, jako by již umřěl, takež i nám šlušie u bázni božie býti ukřižovánu. To jest všěch činuov tělesných odlúčenu býti. A tam vždy své mysli oči úporně mieti, jamžto na všaký den mámy sníti s tohoto světa.
A protož nám sě slušie chovati toho ani na to kdy pomysliti, jehožto smy sě odpověděli, neb ne ten, ktož počne, ale ten, ktož stojí v tom do koncě, bude spasen.
Neboť našeho sledu střěže lstivý had, to jest diábel. Vždyť nám přěkážie až do našeho skončenie a chtě nás přělstiti. A protož nám nenie počátek probytečen, ač nám neprobude dobrý konec.
A protož podlé svědectvie svatého Písma, ktož počne a vyjde bohu slúžit, ten měj bázn boží a hotuj sě k neodpočívaní ani k rozkoši, ale hotuj sě proti pokušení a proti rozličným smutkóm, neb my skrzě rozličné smutky mámy dojíti do králevstvie božieho, anebť nám jest úzka brána a těsna stezka do nebes, a málo jich jest, ještož ji naleznú.
A protož počátekť jest
