k nim lidé nechodili. A jiného nic nejědiechu, než zelinu a kořenie zelinové. A proto k jednemu, jenž tak přěbýváše, dva mnichy z Nitri, z té púště, kakž koli i daleko bieše, jdiešta. S nimažto v klášteřě velmi míle přebýváše, neb mnoho slyšiešta o jeho skutciech. Jehožto mnoho hledavše, ledva jej nalezešta v sedmý mesiec v najdalejšie púšti, ješto dotčí Menphis té vlasti. A na té púšti již druhénádcté léto přěbýváše a všěch lidí pótky sě kryjieše. Avšakž, poznav jě, nikame nepoběže, ale za tři dni s nimi míle přěby. A čtvrtý den, kdyžto provodieše ta bratry, ana pryč deta, i uzřěchu velmi velikú lvici, proti sobě dúce. A ta lvicě, ač i všěch tří bieše nedošla, avšak vidieše, koho prositi, lehši k nohám toho pústenníka laika. A potom po nie jidechu. A ona, přěd dúci, na ně sě ohlédáše, až sú mohli rozoměti, že chce, aby za ní šli, kamž jě povede. A když přijidechu k jejie jeskyni, kdežto ona mějieše patero lvíčenec ostaružných. A ti ješče biechu slepí, jakž sě biechu zrodili. I vynosi jě ta lvicě všěcky z jěskyně přěd toho pústenníka, jenž sluove latíně anachorita, to je česky pústenník, jenž latíně neumie. Tehdy ten svatý muž teprv urozomě, co je lvicě chtěla, a nazvav méno Jezukrista i pohladi holú rukú slepých lvíčenec. Tu sě jim inhed oči otevřěchu. A takž ta bratry navštievivše toho pústenníka, jakož sta žádala, i vrátišta sě do kláštera a vypravišta jeho svatú vieru a milost boží, jenž sta viděla.
Také bieše jeden pústenník neučený, jenž na té púšti, ješto sluove Sienis, přěbýváše. Ten sě bieše nedávno na púšť přibral.
