[250r]číslo strany rukopisučas jest ku pokání, k nalezení milosti, k zaslúžení[g]zaslúžení] zasluzenie spasenie věčného. Ale tam ani skutek zaslúžilý, ani múdrost, ani uměnie. A kohož spravedlnost božie zastihne bez pokánie, tam věčný pláč očima bude a škřehot zubóm a nic sobě nevypláče. Pakli řkú, že v očistci pláčí[h]pláčí] placzie, z něhož vyjíti mohú, jest li, že zaslúžile pláčí[i]pláčí] placzie, tehdy pokánie činie a tam čas k pokání mají. Pakli nezaslúžile pláčí[j]pláčí] pláczie, tehdy darmo pláčí,[k]pláčí] placzie a nic nevypláčí[l]nevypláčí] nevyplaczie. Protož najlépe jest věřiti, že nynie čas vzácný jest a dnové spasenie sú. A že ti blaženi sú, kteříž v Pánu Bohu umierají, jimž jest řekl Duch, aby odpočinuli od svých prací, a skutkové jich jdú po nich. Ale o těch nenie nižádné jistoty, kteří tam cizieho vykúpenie hledají.

Šestý kus zlatý tento jest: Ktož sobě Pána Boha nade všecko stvořenie dráže váží a jemu se všechen poddává, ten viece Pána Boha uctí a své duši viece prospěje, nežli by za něho Matka božie se všemi svatými prosila. Bez pochyby viece prospěje milovati Boha a vážiti jeho sobě nade všecko stvořenie. Jest přikázanie božie každému člověku, aby tiem Boha ctil po vše časy. A opustě přikázanie božie, bude nepřietel boží a v nenávist jemu padá. Kterak Matka božie se všemi svatými prositi bude, jehož Bóh pro jeho hřiechy zatratiti chce? Musí býti Matka božie, majíci vóli odpornú proti Bohu, ona chce, aby ten spasen byl, kteréhož Bóh zatratiti chce. A tomu věřiti