Devět kusóv zlatých mistra Jana Husi[1]připsáno při okraji

První artikul neb kus zlatý jest tento: Ktož dá jeden haléř pro Bóh za svého zdravého života, ten viece Pána Boha uctí a své duši viece prospěje, než by po smrti tolik zlata dal, což by se jeho mezi zemí a mezi nebem mohlo obdržeti. A toho móž snadný rozum býti, nebo před smrtí dán jest čas k zaslúžení a k získaní milosti božie. A po smrti nižádný nic nemóž dělati, ani zasluhovati, ani sbožie rozdávati. Pakli skrze jiné chce po smrti rozdávati, a moh sám za živa rozdávati, neměl jest milovánie zřiezeného a jistého k Bohu, že jest sám z své svobod[248v]číslo strany rukopisuné vóle za živa neučiniv, porúčie komus nevěda, co on z toho učiní a jakým úmyslem a komu rozdá. Nejistě po smrti rozkazuje rozdávati ty věci, kterých s sebú pobrati nemóž; aby mohl jimi vlásti, nedal by jich pro Bóh, ale spieše by jich viece přidobyl. Protož čímž již člověk nemóž vlásti a ostavie po sobě to, kto vie, líbí li se Bohu zaň, což po něm někto činiti bude. Živému jest řečeno: Což móž ruka tvá, to dělaj, nebo potom diela ani smysla k dielu ani času. Nebo po smrti rozdávanie svatokupci na očistec jsú uvedli. Protož po smrti nevieme, by se slíbil kto Bohu, by celý svět zaň dali.

Druhý kus zlatý jest tento: Ktož jedno slovo protivné strpí, ten viece Pána Boha uctí a své duši viece prospěje, nežli by tolik metel o svój chřbet zbil, co by jich mohlo v najvětčiem lese zruosti. Jedno jest v tom rozuměti: že na těch, kteří sú přestupníci přikázaní božích a stojie v hřiešiech smrtedlných, nemóž nižádné zaslúženie ani které utrpenie Bohu se líbiti; ani slovo protivné strpěti, ani veliký les metel o chřbet sobě zbíti, ani se pro Bóh dáti upáliti. Die svatý Pavel: Bych dal tělo své na utrpenie, že bych hořal, a milosti neměl, nic mi platno nenie. A milosti božie nižádný nemóž mieti, ktož přestupuje přikázanie božie. A jest li mluviti o těch, ješto stojie v přikázaních[a]přikázaních] przikazani božích, a tak v milosti boží[b]boží] bozie, že by na těch[c]těch] tielech