tomuto zlému člověku. A ty, ač jsi šlechetný, pomoziž mi mé cti zachovati pro čest všech šlechetných kněžen.“ A tu řeč s velikým pláčem mluvieše. Uslyšev od nie tu řeč Attenagor knieže, utěši ji, takto řka: „Poctivá královno, mějž toho čest i chválu, že tak v nebezpečném jsúci stavu čistotu miluješ. A kdyžť sem tvú dobrú vóli poznal, cožť mohu, chciť rád pomoci, aby svú čistotu zachovala. Vezmiž nynie funt peněz, zaplatiž hospodáři svému, tak jako by tvá mzda byla, kterúžto dáš jemu, a já zatiem pomluvím s ním to, což sem sobě umyslil.“ Tarsia vyšedši z komněty čistá panna i da funt peněz zlatých hubenému [pánu]text doplněný editorem svému. Po niežto vyjide Attenagor knieže a ihned poče starší komňatu zakupovati za měsiec, i da jemu sto funtóv zlatých, „ale na ten čin, aby nižádná mužská hlava kromě mé k němu nepřistúpila.“ A to Stramota zlato vzem i slíbi jemu. A když se tato řeč v Mechelině městě dějieše, král Apollón čtrnádste let plavav na moři, pláče manželky své, i připlul do města Tarsi a chtě se s svú dcerú Tarsí utěšiti. Obleče se v chudé rúcho i jidesta proti němu vstřiec. A jakž jeho dojidesta, tak se u veliký pláč udeřista. I vece jemu Stragul: „Vítaj, králi veliký, k nám, věrným sluhám svým. Ale chtěliť bychom rádi lepší pověděti noviny, než: Tarsia, dcerka tvá, na niežto naše všecka útěcha byla, ta jesti již umřela. A jakž nás tvá milost vidí, od jejie smrti až do dnešnieho dne tak sme lepšieho rúcha na sobě neměli.“ Uslyšav Apollón tu řeč, zařva velmi jako lev velikú žalostí i káza se v koráb uvésti. I učini opět slib, že čtrnádste let chce býti na moři a z korábu nevysésti, „jediné, ař bych lepší uslyšel noviny.“ A ktož by koli z jeho služebníkóv řekl jemu, aby vyšel z korábu, tomu bez milosti káže ruku neb nohu utieti. I odstrčichu se od břehu s velikým smutkem, noci dne vietr jimi vrže daleko. A když by nazajtřie, poznachu se před městem Mechilánem. A když to Apollón zvědě i vece čeledi své: „Dietky milé, přiviňte