má veliká! Že mi pro ten stav zabiti pannu šlechetnú a býti mi vinu krví nevinnú. Ale to se jinak nemóž státi, to musí tak býti.“ Umysliv to sobě i vystúpi na ni, vytrh meč, popad ji za vrkoč i udeři jí o zemi. A ona na něho vzezřevši i vece: „Milý Teofile, co ty mieníš?“ Tehdy on povědě: „To tvá hlava učije, co já myslím, toho nerad chci učiniti tobě.“ I nazdviže meče, chtě jí hlavu stieti. Tehdy ona vece jemu: „Ó, milý Teofile, rač mi dobře tušiti a prvé mi pověděti, čímť sem já chudá sirá dievka zavinila, že mě chceš zabiti? Kudy sem té smrti zaslúžila proti tvé milosti? A já sem nikdy proti tobě nic zlého neučinila, ani sem tebe kdy rozhněvala. Tu službu, kterú sem měla a uměla, tú sem ráda tobě poslúžila. A pročež tehdy své ruce chceš oprzniti krví kniežecí nevinnú? A vieš to dobře, že kniežecí krev nikdy nebude bez pomsty.“ K té řeči Teofil odpovědě: Ty jsi mně nic zlého neučinila, ale otec tvój, král Apollón, tiem jesti zavinil, že jesti dal tvému hospodáři mnoho zlata, a proto jesti tě Dionysia kázala zabiti, aby to zlato sobě chovala.“ Tehdy ona vece jemu: „Když jinak býti nemóže, prosím tebe, daj mi, ať málo popláči smrti matky mé i tudiež mé milé chovačky.“ Teofil vece: „Plač! A to vědúci, že což činím, tohoť nerad činím.“ Ale toho Teofil nevědieše, že morští zloději byli připluli k městu, čekajíce své doby. Tehdy uzřevše muže, an stojí s nahým mečem nad krásnú pannú, vyskočivše zloději i křiknú naň. Teofil, zlé lidi uzřev, skoči k městu i povědě své paní, že by ji zabil. Zloději pak vzemše tu pannu, nesechu ji s sebú do jednoho města, jemuž jmeno bylo Mechilán, a tu mezi jinú kúpi na prodaj ji posadichu. Tehdy přišed muž jeden jmenem Stramota, tocižto Russián, kterýžto prázdných ženek chováše, i kúpi ji, dav za ni paddesát hřiven zlata, i vede ji v svój dóm, chtě ji dáti k svým ženkám. A když Tarsia porozomě, kto ji kúpil a proč, poče se převelmi rmútiti, a s pláčem takto řkúci: „Ó, Bože, kterak si litý súd na hubenú dievku a na královnu usadil! Ó, mrzké zbožie nemalé, kterak