příhod mnozí sú přišli k velikému štěstí. A já do tebe vizi, že si člověk múdrý, protož, vidíš li nynie sám svú biedu, vzezřiž také na budúcie veselé, v němžto budeš skoro utěšen.“ K tomu Apollón odpovědě: „Tvé milosti, knieže šlechetné, převelmi děkuji z velikého utěšenie. Ale to sám dobře vieš, že čím smutnému který člověk jeho biedu viece zpomíná, tiem jemu větší smutek i bolest obnovuje, a proto větčí žalost v srdci bývá. Protož prosím tvé milosti, aby ráčil jíti pryč ode mne a mne netěšiti, nebo nechci utěšen býti pro veliký smutek mój.“ Uslyšev to Atenagor, vzem odpuštěnie s velikým zámutkem, i poče mysliti, co je učiniti tomu. I domysli si poslati po Tarsi. A když k němu přišla, vece jie Atenagor: „Jest jeden člověk múdrý a šlechetný v této lodí v žalosti, pro kterúžto žalost chce se sám zahubiti. Prosím tebe, vyprav jeho svú múdrostí z lodí a učiním tě Stramoty prázdna druhý měsiec.“ Poklonivši se jemu i jide k němu dolóv. A přišedši k němu, vece stydlivými usty a slovy: „Zdráv buď, králi šlechetný! A smutek tvój budiž od tebe dalek, zdáš mi se člověk počestný. Odvrz svú žalost od sebe, nebo sú to mistři pověděli a tomu za právo chtěli, že v srdce člověka múdrého neupadne nic smutného. Nebo múdří příhody znají, a proto mysl ustavičnú mají.“ Apollón jie odpovědě: „Vidím tě, stydlivú dievku a šlechetnú. Ale kterakž koli múdrá jsi podlé svých let, ale budu liť s tebú mluviti, mé řeči neurozomieš. A protož vezmúci dvě stě zlatých, jdiž ode mne.“ Tarsia zastyděvši se, vzemši penieze i jide od něho. Atenagor znamenav, že Tarsia jde, i jide proti nie i vece jie: „Kterak je to, že s toho muže nevyvedla?“ Vece jemu Tarsia: „Dav mi tyto penieze i kázal mi pryč od sebe.“ Atenagor jí vece: „Neb zlato viece miluješ než to, že tě chci Stramoty