brzo přišla ze školy, nikdy nejedla ani pila, než brala se ihned na své chovačky hrob, kterýžto bieše mezi jinými hroby ihned nad mořem, a tu plakáše chovačky své. A patřéci na moře, vždy plakáše matky své, kterážto bieše u moře uvržena, a také otce svého, kterýžto blúdieše po moři. I stalo se jesti času jednoho, když se bráše Dionysia z chrámu a dcera její Filomachia před ní v drahém rúše a Tarsia za ní jako její děvka. I uzřevše to dvorští lidé, počechu mluviti a řkúce: „Tato ješto za paní se béře, odkavadž koli jest, šlechtična jest. Ale tato, ješto napřed jde, nenie chvály dóstojna. Dionysia tu řeč uslyševši, zarmúti se převelmi. Přišedši domóv i udeři sebú o zemi plačíci té haňby, kterúžto bieše slyšela o své dcerce mluviece. I poče hned mysliti, kterak by mohla Tarsi s světa svésti, aby potom pro ni nižádný viece jejie dcery nehněval. I umyslivši, učini tiemto obyčejem. A mějieše jednoho robotníka, ješto bieše jeho v svém dvoře vladařem učinila. Toho zavolavši i vece jemu: „Teofile, slyším toto o tobě mnoho zlého praviece, že mé zbožie kradeš. A že si nakúpil jedu, aby mého muže i mě otrávil, a potom mú dceru pojma, v mé se zbožie uvázal. Nemóže se to tak státi, co si ty o mně umyslil, toť já nad tebú učiním.“ Teofil poče se kléti i přisahati, že by o tom nikdy nepomyslil. Tehdy ona vece jemu: „To jest řeč jedna jako dvě. Anebo ty zabij Tarsi, aneboť já tě káži zahubiti“ Uslyšev to Teofil i vece jie: „Když jinak býti nemóže, lépe mi je živu býti a ji zahubiti, bych jediné věděl, kterak se to má státi.“ Tehdy ona jemu odpovědě: „Máť tento obyčej, že dřieve nežliť jie ani pie, vždyť chodí mezi hroby plakat své chovačky. A ty ji dočekaje, svediž ji s tohoto světa a budeš prázden mé roboty,“ Teofil zvěděv čas, kdy má jíti k hrobu, i jide před ní napřed i poče se mezi hroby tajiti. Jednožť Tarsia pojide, Teofil když ji uzřev, leče se jí velmi i vece sám k sobě s pláčem takto: „Ó, roboto, ó, neštěstie mé veliké, kterak sem hanebně poroben! Túho