odpověděla, že Martin, muž její, na svém skonání všecka zbožie pozuostavena jie naprosto jest poručil tiemto obyčejem, že jest jie dal v tom dobrú vuoli, aby co a pokudž chce každému dietěti dala. Toto přidavši, že to svědectvím dobrých mužuov, kteříž sú při kšaftování byli, chce dostatečně dokázati a dovésti.
Na to bylo jest usúzeno, že svědectvie přísežných jakožto mocnější nežli těch, jenž sú při kšaftu byli, k straně Albrechta radějí má přijato býti a dopuštěno. Svrchupsaný Albrecht, když Annu děvečku léta dospělá mající, dcerku panie Děmuty, někdy manželky Martina z Polné, bez vědomie mateře a jejieho svolenie ani vuole nemaje tajně za manželku řádnú pojal bieše, test svú svrchuřečenú paní Děmutu z dielu dědičného jeho ženě Anně příslušející po smrti otce jejieho Martina z statku po něm zuostalého obeslal jest a před súd připravil. A ona paní Děmuta k své straně zpět mluvieci, že dcera jejie Anna proti vóli její ani žádavši ani obdržavši jejieho svolenie z domu jejieho vyšedši tajně dopustila se jest s Albrechtem manželsky zdáti, a že by proto dieluov svých dědičných slušně zbavena býti.
Usúzeno jest konečně, že bez odporu duovoduov panie Děmuty dcera jejie Anna z řečeného manželstvie tajně sešlého dielu z statku otce svého na nie dědičně příslušející nikoli jest neztratila, jakž stará práva měscká okazují, že manželstva mají býti dobrovolná a nepřinucená, nebo na vuoli jest všelijaké ženy vdáti se, za kohož se jie líbí.
