ote dne puojčenie jistiny peněžité svrchupsané. Křesťan pak zpět praví, poněvadž nenie žádného slibu mezi ním a mezi židem sprvu počátku při puojčovaní o lichvy placenie uloženého, a také poněvadž dokudž byl dlužen, nikdy od žida napomanut nebyl, aniž se který počet stal mezi nimi, zdali lichva, kteráž jest zrostla, má sumu hlavní převýšiti.
Druhý kus jest tento: Jeden z našich některakému židu dva základy jest zastavil, kteréžto když potom chtieše vyplatiti, jmenovitý s ním o lichvu učinil jest počet, kterúžto i s jistinú židu zpraviv, když žid penieze v klín vzal bieše, a křesťan žádáše, aby mu základy vrátil, jeden základ jemu dal řka, že druhý základ ty časy, když mocí ciesařskú jat bieše, ztratil jest, i tieže křesťan, poněvadž žid všicku lichvu s jistinú vzal jest, a ani před tiem, ani potom, ani ty časy, když s ním o lichvu se smlúvaje, o ztracení základu zmienky jest neučinil, zdali má svój základ ztratiti týmž právem.
Na prvnie súzeno bylo, poněvadž slibové skrze smlúvy právo obdržují a sprvu mezi křesťanem a židem žádné jest zmienky nebylo o lichvě, ani potom v stání dluhu mezi křesťanem a židem žádného počtu nebylo, a skrze to lichva tehda přišlá druhú na se brala by lichvu. Dostatečno jest, aby toliko zrostlo lichvy, jakož mnoho bylo jest jistiny, a tento nález nenie nový, ale od staradávna zvyklý, a cožkoli židóm v nesytosti lichev tiemto obyčejem by se nedostalo, to proto, že při smlúvaní dlužníkóv nenapomínajíce ani počtu s nimi majíce, leniví sú a zpozdilí, svému vlastniemu netbání mají přičísti.
A znamenaj, že když základ vyplacen jest od žida za jistinu, jestliže lichev hned nezaplatie, těch
