Ciesařské velebnosti potřebie jest netoliko oděním býti okrášlenu, ale také i právy býti ozdobenu, aby obojí čas, pokoje totiž i válečný, mohl právě zpravován býti. O tom Ulpianus ciesař takto die: Právo naše slušnějie se nám zdá napraviti, nežli poddanými nebezpečenstvie trpícími pohrdati. Opět týž die: Nebudeme viniti těch, kteříž našich ustanovení vydaných jsú nevěděli, nebo ač snad málo potom, když právo naše jest sepsáno, z nevědomie, které věci jsú předešlé, dřieve než jsú vysvědčena a vyslána. Protož které věci proti právu jsú učiněny, za nedokonalé jmieny buďte. Ciesař všeliký nebyl by vždycky rozmnožitel říše křesťanské, když by nemohl přikazovati ciesaři po sobě živúciemu. Ciesař móž řéditi nebo vložiti se v duchovnie neb v kostelnie věci, ne znovu nalézaje ani ustavuje, ale práva svatá oznamuje, proti nimžto, ač co kto učiní, pokuty ukládá.
Opět někdy béře na sě ty pře, ale to činí mocí papežskú, a to činí stav obecného dobrého obhajuje, poněvadž v obci slušie kněžím býti počestným, od nichž máme žádati pokánie za hřiechy. A nápodobně papež nemá na sě bráti časných
