[90v]číslo strany rukopisujest. „Také jakož Rafael pravil jest v posledniem kusu, maje[bv]maje] mage / mage[50]na předělu řádků za zlé něco pánóm našim, že své zapoviedají, aby se žádný v to neuvazoval, a také dotýče toho, jestliže nevezme nynie tato pře s Tvú Svatostí a pány našimi miesta konečného, že Adam i s svým pokolením v tom našem duostojenství povýšen bude etc.cizojazyčný text, duostojný Pane, proč Tvá Svatost za zlé má o své státi a odpieráš toho pravě, že tvé jest? I ovšem, Pane svatý, byloť jest tvé. Ale kdy s’ pryč dal, jižť jest těch, kterým s’ byl dal. A byť pak i mocí sehnáni byli od toho, jakožť snad tak jest, vždyť proto [jich]text doplněný editorem[51]srovnej rkp. KNM IV E 6 na f. 40r: jich slóve, číť prvé bylo jest. Neb páni moji ani jsú toho rozdávali Tvé Svatosti ani jsú šeredenstvím jakým to ztratili ani se s kým o to směnili, než mocí sehnáni. Nébrž nechtiece se dáti sehnati, chtěli sú mocí moc odehnati, a nemohúce odolati padli sú. I nechtie i toho tak vážiti, jako by jinak jiným obyčejem neslušným a neřádným páni moji to své dóstojenstvie ztratili ohyzdně. A také, velebný králi a Pane, měl li by se velebiti ten Adam neb ktožkoli dóstojenstvím cizím a ctí? Rač sám to vážiti, žeť to nenie podobné, by kto cizím duostojenstvím[bw]duostojenstvím] duoſtogenſtwiem zvelebě se i chtěl ty tisknúti a jim se protiviti, číž spravedlivé a dědičné dědictvie jest. A musilť by býti hubený, kto by se mohl zdržeti, nemstě se nad ním pro křivdu takovú. A poněvadž, jakož rozumiem, laskav jsi na toho Adama, račiž ho velebiti a chovati jiným během a obyčejem, než tiem, jakož ráčíš. Neb snad tudy mezi pány mými a tiem Adamem nepřiezeň mohla by býti věčná a mohlo by se jemu něco přihoditi skrze to horšieho, jenž by toho nerad Tvá Svatost slyšal snad, a proto snad by Tvá Svatost ku pánóm našim nechut měl tiem větší, pro něho. Nebť já rozumiem, že ten Adam nynie móž pěkně mluviti, ale zviemeť to, dlúho liť trvá v tvém poslušenství, čině vóli. A nynieť žeť má nás v vošklivost a v nenávist k tvé vóli a rád by nás utiskl, kudy by jedno mohl, a jsa v mrzkosti tvých radostí? Věru pak srozumie liť sobě, co jest a kde jest? Bojímť se, byť pro svú vóli i tebe nerozhněval, jakož v něho Tvá Svatost doufáš. Ale mluviec k svornosti,