zuostal s Bohem mým, jemuž vy sě protivíte skutky svými neřádnými. A znamenieť jest, že jste vy zbaveni té dobroty věčné Boha samého, i máte málo co dobrého v sobě, neb jste všeho dobrého zbaveni pro svévolnost pýchy vašie. Ale já, ač jsem nynie na čas zbaven té dobroty obličeje božieho, všakť s vámi sě nesjednávám, protože jsem při vás, nebť já žádám opět v témž těle, z kteréhož sem vyšel, viděti stvořitele svého a s ním se radovati. Nebť já viem, že milosrdný jest, a známoť i činí své milosrdenstvie pokolení všemu, kteréž přijíti má. A zjevilť mi jest cesty života Hospodin, Buoh muoj. A jedné bychť pomoci neměl od svrchované dobroty, múdrost má nikoli proti vaší chytrosti stačiti by nemohla. Ó, vaše nemúdré ztazovánie! Tiežete mě o mém zklamání a o mé vině, kterúž jsem proti mému stvořiteli učinil: tiem jest vinen knieže váš a vy ste vinni, jakož napřed vám sem pověděl. Protož však sě zdáte mužie múdří a veliké poctivosti, styďte sě za takú neupřímnost. Ale viem já, že sě z pravdy každý najspieš rozhněvá; i dotek liť jsem vás pravdú, neukazujte toho na sobě, všakť vás vystřiehám.“
Tehdy tato dva ďábly rozlítivše se nad Adamem, i kázachu jeho v okovy a v púta vsaditi. I vece jemu Tartareus ďábel: „Adame, mohl s’ radějí mlčeti, nežli s’ na nás takovými řečmi pohanělými povstal a beze všie viny. A musíš viece smysla mieti, než máš. A pomni nám to dobré, žeť musí toho líto býti, stój to krátko neb dlúho, neb na nás ty takové řeči pravíš, ješto by toho nikdy dovésti nemohl.“ I vece Solfernus: „Řekl sem prvé k tobě, než jsme k němu přišli: ‚nechajme hádanie s ním, nebť člověk v budúcích věcech poznalý jest, abychom snad polepšiti chtiec, i nepohoršili.‘ Již vidíš, kterak jest nás pravdú dotekl, a my nemohúc jie snésti, přestati musíme od mluvenie našeho s ním. Ale tě nám dal, až mi těžko zpomínati! Ale bojím sě, by některý strážný neponúkal jemu těch věcí, kterýmiž nás haněl jest, jehož nezdá mi sě.“ I vece strážným, jenž jeho střežiechu: „Přikazujíce přikazujemť vám, převelikú pilnost přiložíce, [aby]text doplněný editorem[130]srovnej rkp. KNM IV E 6 na f. 133v: aby ostřiehali jeho a dali jemu trápenie a muk vedlé zaslúženie jeho, což najviec naň slušie, nebť jest hoden pro své neposlušenstvie. A poněvadž sě jest Pánu svému Bohu a jeho služebníkóm nezachoval, nenieť div, žeť s námi zacházie.“ A obrátiv
