sě k němu Tartareus, vece: „Zdali, Adame, zde chceš někaký šant a svádu začieti, aby tě vyhnali odsud pro neposlušenstvie tvé ženy a tvé? Nedopustímeť sě toho!“ A domluviv slova, i odjide s Solfernem u velikém hněvu. Ale Solfernus jako muž múdrý a rošafný poče jej kázati, aby pomněl a přehověl člověku takému, jenž sebe mocen nenie, a aby sě nehněval pro tu řeč. A tak ukrotil jest jeho Solfernus.

Ale ďáblé a strážní, chtiece jich uposlechnúti jako svých starších, vsadichu Adama v ukrutné vězenie, jenž v takém ještě nikdiež nebieše. Tehdy Adam prosi svých strážných, aby ještě odvolali Tartarea a Solferna, kteřížto ačkolivěk sě hrdě postavichu, však pro to jdiechu k němu zase. I uzřev je Adam, poče k nim pěkně a velmi poctivě mluviti, neb sě úzkostí hróz jich bojieše velmi. I vece: „Ó pane Tartaree, slyšal sem o tobě, že muž múdrý jsi ty, učený a vážný v opatrných řečech tvých a že jsi doktor v práviech. I prosímť múdrosti tvé, ačť sem co propověděl, jenž by tě k hněvu popúzelo, rač mi toho nevážiti tak velmi jako učenému jinénu. A také pomni, žeť sem sě omlúval prvé, abyšte sě i se panem Solfernem na mě nehněvali. Neb pomni, že ste řečí počátek učinili a já musil sem vám odpověděti s přiezní vaší, poněvadž jste mě toho nezbavili. A také bychť k vašie vóli vše mluvil, tehdy by mezi námi ruoznice nebylo žádné. I prosímť, abyšte sobě toho v nechut nebrali.“ Tehda tato oba dva ďábli hrdostí a hněvem mlčiešta a nechtiechu jemu odpovědi dáti ižádné. Ale Adam jsa v úzkostech pekel pekelných a v trápení ďábelském a nemaje čáky ku polehčení od těchto ďáblóv ižádné, i poče žalostivým hlasem a plačtivým kvielením volati k Hospodinu. A ďábli tato dva uslyševše, an volá žalostivě, aby milosrdenstvie a lítostí nad ním neokázali ižádné, jidechu pryč od něho. A Tartareus vece, jda pryč: „Volaj sobě tu, dokud chceš, však nám utéci nemóžeš.“ I vece Adam hlasem velikým: „Z hlubokosti volal sem k tobě, Hospodine Pane, uslyš muoj hlas. Buďte uši tvé přichéleně k hlasu prosby mé, neb jestliže nepravostí šetřiti budeš, Pane, Pane, kto bude moci snésti? Nebo u tebe smilovánie jest a pro zákon tvój strpěl sem já tě, Hospodine. I zdržela sě jest duše má k slovu jeho, doufala jest v tě duše má, Hospodine. Ó svatý a velebný Pane, pospěš k vykúpení lidu svého a nezapomínaj mne v mém smutku a v tomto smutném údolí, ale ztiehni ruku svú k smilování nade mnú vedlé milosti