jenž lehčejšie a snazšie jest mnohokrát. A když mi o tom poviete, i já vám chci na to, oč mluvíte se mnú, odpověd dáti. Tieži vás, kterým činem a pro kterú příčinu přišli ste ke mně mluviti tyto řeči. Tak li mě pokoušiete, abych se v čem poklesl, čili úmysl majíce mě k svedení, o to pak pilně se mnú mluvíte? Která příčina vás jest hnula k tomu, abyšte se mnú o to mluvili? I upřiemě mluviece, zpravte mě toho.“ Tehdy tato dva ďábly lekše sě, by jeho někto nevystřiehl, pro kterú příčinu ty řeči s ním mluvie, i nevědiechu jiného, co odpověděti, vidúc jeho múdrost. Než Solfernus vece: „Vieš, Adame, žeť sem já prvé pravil úmysl řečí našich, že pro tvé dobré. Téžť i ještě jest, že žádáme tvé počestnosti, zdařilého štěstie, v tom nic svého ani svých ziskóv nehlediece.“ I vece Adam: „Tehdy jste vy na to vydáni, abyšte vy mi radili i pomáhali k mému dobrému a poctivému, a rádi byšte, jakož pravíte, dobré mé viděli?“ I vecechu oba dva lstivě: „Věru rádi.“ I vece k nim Adam: „A kde najvětčie dobrota přebývá a kde miesto své má, račte mi pověděti.“ I vece Tartareus doktor: „Co bychom toho tajili, ovšemť jest svědomá věc, že najvyššie dobrota v nebi jest, ale ne ovšem všecka, neb také jiné dobré a slušné věci jsú.“ I vece Adam: „Poněvadž najvětčí dobrotu v nebi znáte, tehdy jiné dobroty od té nebeské moci a posilu berú. Ale jediná jest svrchovaná dobrota, kteráž nežádá aniž móž viece dobroty zdržeti, neb jest plná vóně kadidlné, jenž milosrdenstvie slóve.“ I vece Tartareus: „Poněvadž znáš dobrotu nebeskú, znajž také zemskú i pekelní.“ I vece Adam: „Jakož hlava jest oud svrchovaný člověčí, jímž sě jiní oudové spravují, a bez hlavy všecko tělo mrtvo jest, též žádám a chci já věděti a znáti tu hlavu svrchní dobroty najvyššie, jíž sě jiné dobrotivosti spravují, a o téj já najradějí slyším. A té svrchované dobroty zde nenie vedlé bytu jejieho, jakož sami pravíte, nebť jest ta dobrota Buoh sám dobrý a slavný a svrchované dobré, jenž mimo to lepšie nemóž vymyšleno býti.“ I vece Tartareus: „Právě jsi pověděl, takť jest.“ I vece Adam: „Poněvadž znáte, že Buoh jest najlepšie dobré, tu všech dobrých a poctivých věcí jest plnost, totiž při samém Bohu, neb má všech dobrých a poctivých věcí převelikost a hojnost a v ničemž nedostatku nemá. Ale ktož zbaven jest té věčné dobroty a jeho přiezni, znamenieť jest, žeť ten málo co dobrého v sobě má, a ten zvláště, ktož svévolně nežádá jie viděti. A že vy pravíte, že žádáte, abych při mém Bohu byl ostal, neb jste vyznali, že jest on dobré najlepšie, i chciť já to rád učiniti a z toho vám děkuji, že mě napomínáte, abych zuostal