[259v]číslo strany rukopisupro náboženstvie šel. A tu otec svatý papež a jiní mudrci svatého Kvirilla sú tresktali z toho, proč by byl slovensky boží službu zpievati ustavil. Jimžto se omluvil svatý Kvirillus a řka: Všeliký duch všelikým jazykem má boha chváliti. A když jest hospodin slovenský jazyk jako i jiné řeči ustavil, jakžto mi jest hospodin vdechl, tak sem tiem činem mnoho bludných na svatú vieru obrátil. To oni uslyševše, jeho tvrdé vieře se podivivše, aby božie služba v těch vlastech byla zpievána slovensky potvrdili i ustavili až do dnešnieho dne. Jehožto potvrzenie na svatém otci papežovi svatý Kvirillus listóv dobyv, do těch vlastí poslal. A potom v duchovný stav vstúpiv, bohu snažně slúže, skončal. A ten bratr jeho Metudius, jenž byl u Moravě ostal,[175]na tomto místě zapsáno „z“ králem moravským, jemužto bylo jméno Svatopluk, arcibiskupem učiněn a pod sebú sedm jiných biskupóv měl. Za těch časóv česká země ještě u vieře blúdiec, pohanským se modlám modléše.
A tehda byla jedna přirozeného smysla žena, ale čarodějnice jménem Libuše. Jejiežto nalezením pražské město jest ustaveno. A potom když sobě Čechové jednoho oráčka, ale velmi múdrého jménem Přemysla kniežetem volili, tehda zaň Libuši vdali. Ot kteréhožto pramene pošel národ českých kniežat i králóv slovutných až do dnešnieho dne.
Potom po mnohých časiech od toho pramene[176]pramene] nadepsáno kmene pošel jest vévoda český jménem Bořivoj, muž dobrotivý, postavy podobné, múdrosti plný. Ten sobě pojal za hospodyni z své země dceru Slavníkovu z mělničského kraje jménem Ludmilu. Ta za své mladosti také se modlám pohanským modlila. A když jeden čas český vévoda Bořivoj