Svatá Eufemia byla z Říma, kniežecieho rodu. Ta vidúce, ano křesťané za Diokleciana ciesaře veliké násilé trpie, chodieci mezi nimi, je u vieře posilováše. A když jednoho času súdce ciesařóv před očima svaté Eufemie rozličně křesťany mučieše, poče svatá Eufemia volati a řkúc: Křivdu mi činíš, súdce, křivdu mi činíš. To súdce uslyšav, se uradoval, mně, by se ona chtěla ku pohanským modlám obrátiti, i poče jie otázati a řka: V čem já tobě křivdu činím? K tomu ona vece: Na tom mi křivdu činíš, že věda mě, dievku urozenú, proč lidi neznámé prvé než mě před bóh šeleš. K niežto súdce vece: Já sem mněl, by ty se na své urozenie rozpomanula, k našie se vieře obrátila. A to řek súdce, kázal ji do žaláře vésti. A když ji nazajtřie nesvázánu s jinými svatými svázanými z žaláře vyvedú, poče svatá Eufemia volati a řkúc: Proč proti ciesařovu ustavení mě nesvázánu vedete? Tehda se jie po líci nabivše, do žaláře ji vedli. A odtad ji nazajtřie vyvedše, v kole ji dlúho mučivše, užéci ji chtiechu. V tu dobu vzem ji anjel, na jednom vysokém pachrbku ji postavil.
Tehda jeden, jemužto jmě Apellianus, k súdci vece: Však vieš, že moc křesťanská železem nemóž přemožena býti. Protožť radím, kaž jie hlavu stieti. A takž řebřík přistavivše, k nie jeden, chtě ji jieti, polezl a inhed jej dna zlámala. A když k nie druhý jménem Sostenes polezl, skrze ni na vieru obrácen, vzem svój nahý meč, k súdci šel, volaje a řka: Radějí bych sobě sám život odjal, než bych se té svaté dievky dotekl, jiežto andělé bránie i střehú.
Potom jie
