[177r]číslo strany rukopisupoče vzdychati a své knieže, an čije, takež vzdychá pro též, k němu povědě a řkúci: Knieže milé, viděl lis také viděnie, jako sem já viděla? K tomu knieže: Jistě viděl a nadiviti se nemohu v své úžasti. Co chceme z toho učiniti? K tomu kněžna vece: Mnohemtě lépe té panie, totiž Mariji Mandalény, poslúchati, než jejieho boha, o němžto káže, hněvati. Proněžto zjitra vstavše, kázachu tu svatú čeled do hospody uvésti a jim ctnú potřebu dáti. A když jednú Maria Mandaléna kázáše, to jisté knieže k nie povědě a řka: Móžeš li té viery, o niežto kážeš, pravým rozumem brániti? K tomu Maria odpovědě: Hotova sem mé viery, zvláště veždajšími divy mého mistra, svatého Petra, jenž v Římě přebývá, brániti, a že pravá viera jest bohem zjevena, rozličně ukázati. K niežto knieže i s kněžnú pověděšta: Aj toť, tvému povědění chceva oba ve všem věřiti. Móžeš li nám od tvého boha, o němžto kážeš, syna uprositi! K tomu Maria Mandaléna vece: Nenie li jiného, proto od svaté viery odlúčena nebudeta. To Maria Mandaléna řekši, za to hospodina poprosila i uslyšána. Ta kněžna počemši syna.
V ta doba knieže zamysli jeti k svatému Petru do Říma, chtě zvěděti, jest li to tak, jakžto svatá Maria Mandaléna o svatém Petru kázala. K němužto vece kněžna jeho: Nikterak toho nečiň, by se chtěl tam beze mne bráti. Jakž ty pryč pójdeš, tak já za tebú, a když se vrátíš, a já s tebú. K tomu knieže vece: Ne tak má býti, kněžno má milá, neb vieš to dobře, že si těžka a na moři jest rozličné nebezpečenstvie, snadně by mohla zahynúti, a protož doma u pokoju ostaneš
