[172r]číslo strany rukopisuumřieti, než to jinak proměniti, co sem pro milého Jezukrista zamyslil. Přitom stáše jeden z urozených na toho krále dvoře, jemužto Andoneus diechu, jenž byl potom biskup rotomajenský, člověk života svatého, ten mezi ně vstúpiv vece: Ó, žádný králi, tomu chce člověčieho rozomu duostojenstvie, aby toho za milostivého spomocníka měl, od něhožto život i královstvie máš. Jehožto sobě milostiva mieti budeš, ač netoliko tomu svatému člověku v jeho zámysle povolíš, ale ještě nadto jemu všemi činy k tomu pomóžeš. Aj toť, vidíš toho muže bohobojného, tvého věrného duchovnieho rádcí, tak v dobrém zamyšlení duchem svatým zažena, že by radějí na smrt svój život dal, než by již déle s světem ostal. Protož, králi milý, raš jemu toho popřieti a jeho popros, ať ráčí odpustiti tu vinu, že si se naň unáhlil, a poruč se snažně jeho modlitbě. V té věrné radě král se ukrotil a kázal své královně přijíti, oba před svatým Arnulfem na zemi padše počiešta jeho prositi, aby jim vinu ráčil odpustiti a za ně boha prositi. Tu otec svatý spěšně přistúpiv, krále i s královú s země vzdvihl, vinu odpustil a s nimi dobrotivě mluvil. Tu jemu král vece: Chtěch rád, otče milý, všemi činy, prosbú i hněvem tvému zámyslu překaziti. Ale již vidím tvé tvrdé u boze ustavičenstvie, protož když to jinak býti nemóže, kam tě duch svatý vede, tam jdi a boha za ny pros. Tehda svatý Arnulfus od krále i od králové i od jiných všech odpuštěnie vzem i pojide z královy sieni i naleze před siení, ani se chudí, slepí, belhaví, siří, chudé vdovy i rozliční lidé sběhli plačíce a řkúc: Běda nám