osta[176r]číslo strany rukopisuvila. Toť jest ta Maria, ješto v ty časy, když Jezukrista umučili, apoštoli se rozběhli, ale ona tu vždy ostavši, horúcími slzami plakala, s drahú mastí čakajíci, aby jeho mrtvé tělo svaté pomazala. Toť jest ta Maria, jiežto se hospodin z mrtvých vstav najprvé ukázal, jížto jest také apoštolnicí i kazatelnicí učinil, neb ona jest, jakžto i světí apoštolé božie slovo chodiec po vlastech směle kázala.
Potom po božiem na nebesa vstúpení čtvrténádctého léta, kdyžto židé na apoštoly velikú pohromu učinivše, z svých vlastí je vyhnachu a svatého Štěpána ukamenovachu, tehda se apoštolé po světu rozběhše, slovo božie kázáchu. Těch časóv bieše svatý Maximinus biskup s apoštoly, jeden z sedmdesáti učedlníkóv, jemužto svatý Petr apoštol vláště Mariji Mandalénu poručil bieše. To zlí lidé znamenavše, že sbor ten svatý, Maximinus, Maria Mandaléna, svatý Lazař, svatá Marta a svatá Marcilla, dievka svaté Marty, a svatý Celidobius, jenž se byl slep narodil, jemužto Ježíš, jakžto se ve Čtení píše, zrak navrátil, a mnoho jiných dobrých křesťanóv v Jezukrista věřících, na jednu lodí na moře bez vesl je vsadivše i beze všeho orudie po moři pustili, aby tak plovúce ztonuli. Tehda boží volí do té vlasti, ješto Marsilia slove, zdravě připluli. Tu jim nižádný hospody dáti nechtěl, ale pod jedno přístřešie mezi vraty jednoho slovutného člověka, jenžto nad diáblových modl domem vládl, tu všedše i biech. Uzřevši to svatá Maria Mandaléna, ano rozliční lidie běžie, chtiec svým modlám počest vzdáti a jim se
