jeho súdce za ruce pověsiec, železnými hřebeny dráti a opět v žalář vsaditi. Tehda jedněch sedm bohobojných žen přišedše, počechu jeho svatú krev po zemi sbierati. To pohani uzřevše, před súdci je přivedli, jenžto jich poče ponúceti, aby se modlám modlily. Jemužto ony odpověděchu: Chceš li, ať se tvým bohóm modlíme, kaž je k jezeru přinésti a jim tváří omyjem a jim se s poctivostí pomodlíme. To súdce uslyšav, velmi vesel byl a inhed své modly k jezeru přinésti kázal. Tehda ty ženy svaté pochopivše ty modly pohanské, v jezero uvrhly a řkúce: To uzříme, jsú li toto praví bohové. To súdce uslyšav, velmi se rozhněvav, na své sluhy poče volati a řka: Proč ste našich bohóv nedrželi, aby u vodu nebyli uvrženi! K tomu oni odpověděchu: Lstivě mezi sebú pomluvivše tyto ženy, naši bohy v jezero uvrhly. K tomu ty svaté ženy vecechu: By to byli praví bohové, byli by se toho vystřiehli předvědúc, co sme jim chtěli učiniti. Z té se řeči súdce rozhněvav, kázal olovo rozškvařiti a sedm košil brněných v ohni rozžených s jedné strany položiti a s druhé strany sedm košil s plátna krásných kázal učiniti. A když se to vše stalo, dal jim súdce na vóli, které by košile chtěly voliti, horúcie li, čili plátenné. Tehda jedna z nich vystúpivši, a ta dva malá syny mějieše, s jasnú myslí dvě košili plátenné pochopivši, v oheň uvrhla. A v túž hodinu jejie dva syny, přistúpivše k ní, vecešta: Neostavuj nás po sobě, milá matko! Neb jakož si nás věrně vychovala, takež nám k nebeskému přiebytku pomoz! V tu dobu [súdce]text doplněný editorem[56]súdce] doplněno podle KNM III D 44 kázal ty svaté ženy za ruce pověsiec, železnými hřebeny dráti. A když