anjela mluviec, slyšieše, ale jie neviděl jest. Odtad vstav, k svatému Maximinu šel a všecko jemu pověděl.
To uslyšav svatý Maximin, s velikú radostí hospodinu poděkoval a tak, jakž rozkázala ona, ten den a v tu hodinu k nie všel. A tu mezi anjely stojiece dva lokty nad zem zvýš nalezl, jenžto ji teprv od nebeských piesní biechu snesli. A tu stojieci, ruce spenši hospodinu se modléše. A když k nie svatý Maximin přistúpiti nesmieše, ozřevši se jemu vece: Přistup sem, otčíku, blíže, neustydaj se své dcerky! V tu dobu svatý Maximin přistúpiv, uzře tvář jejie jako slunce se stviece. A to div nenie, neb vždy na anjelskú krásu hlédáše a v nebeských hlasiech se kocháše. V ten čas svatý Maximin po kněží poslal, před nimižto přede všemi Maria Magdaléna s nábožným pláčem božie tělo z rukú svatého Maximina přijímala a tak před svým oltářem křížem padši, duši inhed pustila. V ty časy všecky kněží krásná vóně zašla a ta až do sedmého dne stála. Tehda to svaté tělo svatý Maximinus se vší ctí, jakžto slušalo, připraviv pochoval. A podlé toho těla po své smrti své tělo položiti kázal.
Potom po jejie smrti mnoho se svatých divóv dálo. Byl jeden rytieř, jenž na každé léto, zvláštnieho náboženstvie, k svaté Mařie Mandalény hrobu chodieše. A když v jednom boji jej zabichu, přietelé jeho na nosidla vloživše, plačíce mluviechu takto: Ó, milá Maria Magdaléno, proč si svému sluze bez zpovědi i bez pokánie dala sníti? V tu dobu ten mrtvý rytieř inhed se vzchopiv, kněze k sobě pozvati kázal a tu se zpoviedav, božie tělo nábožně přijem, opět
