uvěřilo v Jezukrista. V tu dobu pohané jej polapivše a jeho se velmi nabivše, zapověděchu, aby nižádný Jezukrista nejmenoval. Proto svatý Apolinaris toho nepřestal, ale na zemi leže, ano jeho tepú, voláše a řka: Pravý bóh Ježíš Kristus. Odtad jej pohané vzdvihše, kázachu jemu na horúciem uhlí bosú nohú státi. A když ještě Jezukrista jmenovati nepřestal, z města jej vyhnachu.
Toho času ryšavý Patricius, vévoda ravenský, dceru nemocnú mějieše, po svatého Apolináriše poslal, aby ji uzdravil. A jakž svatý Apolinaris v jeho duom vnide, tak ta nemocná umře. K němužto Patricius vece: Dobře by bylo, by byl nikda do mého domu nevchodil, nebo jakž si všel, tak se bohové moji rozhněvali, mé dcery živiti nechtěli. A ty přišed, což již učiníš? K tomu svatý Apolinaris vece: Neboj se, jediné mi na tom přisiehni, bude liť živa, aby jie nepřekážel v Jezukrista věřiti. A když mu přisiehne, tehda se svatý Apolinaris za ni bohu pomodlil a inhed ta mrtvá vstavši, bohu poděkovala, s matkú a s velikým množstvím křest přijemši, v čistotě ostala. To uslyšav ciesař římský, po listech svému sudí vzkázal, aby svatého Apolinářiše jmúce připudil jeho, aby se modlám modlil, anebo aby jej pryč z kraje zaslal. A když ten sudí poče svatého Apolinářiše k tomu nutiti, vele se modlám modliti, toho svatý Apolinaris nechtěl nikterak učiniti, ukázal jeho kyji bíti a vzpět za ruce viežíc, nahoru vztahujíc, na zemi púštěti a v jeho rány novo kyji bité horký var léti. A navázav naň těžké břieme železa, zahnati pryč kázal. Toho déle křesťané
