pravé sirdcě, Ps10,4 nebo ještos svirchoval, súť zkazili, pravý ale co učinil? Ps10,5 Hospodin v chrámě svatém svém, hospodin na nebi stolec jeho. Oči jeho na chudého zříta, zřiedlnici jeho tiežeta synóv člověčích. Ps10,6 Hospodin tieže pravého a nemilostivého, ale ktož miluje nepravedlnost, nenávidí dušě své. Ps10,7 Dščil na hřiešníky osidla, oheň a síru [a]text doplněný editorem[149]a] et lat. duch vilněný, čiest čiešě jeho. Ps10,8 Nebo pravý hospodin a pravdu jest miloval, rovnost viděl obličěj jeho.

Ps11,1 Ps11,2 Spasena mě učiň, hospodine, nebo sešlo světcu, nebo umenšeny súť pravdy ot synóv člověčích. Ps11,3 Ješuti mluvili súť každý ku bližniemu svému, rty lstivé, v sirdci a sirdcem mluvili sú. Ps11,4 Zatrať, hospodine, rozličné rty lstivé a jazyk zle mluviece. Ps11,5 Již sú řekli: „Jazyk náš rozvelíčiemy, rty našě ot nás jsú. Kto náš hospodin jest?“ Ps11,6 „Pro hubenstvie nedostatečných a stonánie chudých juž vstanu,“ praví hospodin. „Položi v spaseňú tvém, věrně skuci v ňem.“ Ps11,7 Mluvenie hospodinovo, mluvenie čisté, střiebro ohňem pokušené, přěpúščáno z země, čiščeno sedmkrát. Ps11,8 Ty, hospodine, chováš nás i ostřieháš nás ot pokolenie toho na věky. Ps11,9 Okolo nemilostiví chodie, podlé výsosti tvé rozmnožil si syny člověčie. Chvála otci i synu i svatému…

Ps12,1 Dokud, hospodine, zapomínáš mne do skončenie, dokud otvraciješ obličěj svój ote mne? Ps12,2 Jako dlúho položi radu v duši méj, bolest v sirdci mém přěs den? Ps12,3 Dokudž výší sě nepřietel mój nad mě? Ps12,4 Vezři i uslyš mě, hospodine bože mój. Prosvěti oči moji, abych nikdy neusnul v smirti, Ps12,5 aby nikdy neřekl nepřietel mój: „Přěmohl sem proti ňemu.“ Jenž mútie mě, vzveselé sě, ač zamúcen budu, Ps12,6 ale jáz