potlačivše rozkoši tohoto světa, obětovali se pánu Kristu v zámutcích a v smrtech a tudy došli tohoto slávy i cti, v kteréž sú, mohúce jí v rozkošech a utěšení dojíti. Zajisté, nájmilejší, potřebí jest tyto řeči vážiti a je pevně držeti. Neb jinak nelze v nebe vjíti, leč naučenie Kristovo a jeho apoštoluo budem držeti v ustech, v skutcích i v víře. A toť sú ta naučení: Střízlivě, spravedlivě živu býti, pokoru, trpelivost, lásku a stálost i jiné ctnosti všemi silami držeti, svět, a což na něm jest, potupiti, pokání činiti, v zámutcích se radovati. Učiniž ty též, a živ budeš! Buď silného úmyslu ve všech věcech, v pracech, v úzkostech i v mukách, neb blízko jest pán, aby vysvobodil, bojuj statečně jako dobrý rytieř Kristuo a nemysliž v sobě řka: Mnohá a nečíslná jest práce, a já sem mdlý, nemohu v tomto úmyslu do konce setrvati. Slyš, co k tomu dí svatý Jeroným: Žádná práce tvrdá, žádný čas dlúhý nemá se zdáti, čímž se věčná sláva nabývá. A svatý Jan Zlatoustý: Ktož cestu Kristovu pracnú pokládá, ten na svú lehkost a lenost žaluje. Neb poněvadž vlnobití a nebezpečenství mořská plavcóm, nechvíle a nebezpečenství a zima oráčóm, rány a bití i smrt rytířóm, hrozné rány těm, kteříž se v šraňcích tepú, lehké se věci zdají pro naději časných užitků, mnohem pak více, když se nebe připravuje za odplatu. Nic těchto časných těžkostí nemáme sobě vážiti, neb se každá práce velmi oblehčuje, když k užitečnému konci skrze ni přichází. Nehleď na to, že jest ostrá cesta, ale k kterému konci vede, a na druhú, že jest široká, ale kde se koná. Již zajisté vidíš, že těm, kteříž spí, nepřichází království nebeské ani v prázdnosti a lenosti ležícím věčné