Ezdrášo[133r]číslo strany rukopisuvých, o nichž jest psáno: Já, Ezdráš, viděl sem veliký houf korunovaných na hůře Sion i odpovědíno jest mi: Toť sou ti, ješto sou smrtedlnou kytli aneb sukni složili temnou a nesmrtedlné sou stkvoucí sukně přijali od Syna božího. To je: a kteří sou proň časné jmění promrhali a v mrzkosti[ed]mrzkosti] mrkoſti měli svět a život tělesný, hovadný Sophoniáš prorok hostinským[ee]hostinským] hoſtinſky aneb cizím rouchem jmenuje a svatý Juda téhož jako zmazané sukně nenáviděti radí na návěští, že žá[133v]číslo strany rukopisudný nemůž zemských věcí držeti, chce li nebeských dosíci, ale že musí se z zdejších za času zvléci, chce li se v nebeské obléci. Než že se lidé starávají o jmění časných věcí i o jiných odkázaní, komu totiž mají poručiti najlép. K tomuť obému odpovídá ono dvojí písmo řkoucí: Aniž mívajte dvou sukní. A kto pak má dvě sukni, daj jednu nemajícímu. Toť jest, nemívajte panování a bohatství na světě i v nebi. Pak li máte, totiž tušíte se míti to obé, pu[134r]číslo strany rukopisustež světskou[ef]světskou] swieſkou sukni nemajícím nebeské, pohanům, jenž těch věcí ptají. A svatý Pavel v tom nás pomlouvá, že se nechce nám staré sukně svléci, leč na novou míti budem. A brž praj bychom obě spolu měli a jednu na druhú oblekli, želéme se praj svléci a žádáme se nadvléci chtíc, aby bylo to, což je smrtedlného, pohlceno od života. Ješto to býti nemůž proto, že toho nevyměřuje[eg]nevyměřuje] newymierzugem boží spravedlnost, jenž brání novým rouchem vetchého opláceti právě, že [134v]číslo strany rukopisuhorší rozedření bývá. A protož se veď čte v Zachariášovi o Jezusovi, knězi velikém, že jest ho anděl rozkázal najprv z smrdutého roucha svléci a teprv jej v barevné, rozličné obvlékl roucho, a nedal ho na to obléci. An téhož na potvrzení[eh]potvrzení] potwrzienii, chtějíc Pána Krista obléci v zlatohlavový[ei]zlatohlavový] zatohlawowy plášť, zemské království znamenávající, svlékli jej prvé z sukně jeho, znamenávající království boží. A opět zase, chtějíc jej zase v jeho roucho obléci, prvé jej z zlatohlavu vyvlékli. To je, [135r]číslo strany rukopisuže chtě zemské království přijíti z nebeského, jest obnažen, řka v tom rozumu v kantikách: Svlék sem sukni mou. Kterak v ní zas oblečen budu? V nižto s nezsnází oblečen v nebi mluví, pravě se od zdejšího časného království naha, řka: Nah sem byl a neoděli ste mne. A opět praj: Království mé není z tohoto světa, totiž ušité, ale z nebeského. Poněvažd pak jest nepotřebí obého, staráme li se tedy a potřebujem li příliš časného světa, zřejmě oznamujem se