v životě svém nosí a dítky plodí, takovéť Bohu slouží. Vzáctnáť jest věc sloužiti králi zemskému: mnohem vzáctnější tomuto králi nebeskému. Takovéť zlatou korunu míti budou, ne jeptišky zahálčivé, řádu a ustanovení božímu odporné, Boha ustanovením lidským ctíti chtějící (Mat. 15). Toť jest koruna, toť největší ozdoba, to největší čest a poctivost, toť požehnání a pochvala ženy, když v požehnání božím dítky plodí a je v pobožnosti vychovává a cvičí.

Jestliže se pak v tom svém povolání ženy ctné s křížem, aneb s nebezpečenstvím života a zdraví potkávají, velikého potěšení odtud docházejí, kdyžto pobožně váží, kdo na ně ten kříž vkládati ráčí, totiž Bůh. Bůh zajisté mluvil k Evě: Já rozmnožím bolesti tvé. Neřekl satan, ale já uzkosti tvé rozmnožím. Dobřeť jest tedy s vámi, ó, ženy ctné, že upadáte, což sobě David vinšoval a volil, v ruce božské, a ne v ruce lidské neb ďáblové. Ta tedy pokuta není bič satana neb katana, ale Otce vašeho nejmilostivějšího metlička spasitedlná, a ten kříž váš jest kříž svatý, jakž to Pán Kristus jistí, když kříž, trápení a protivenství lidi svatých s křížem a s trápením vaším srovnávati ráčí u svatého Jana v kap. 16. Myslte, ó, počestné rodičky, že ne náhodou, ne všetečně samy v to nebezpečenství ste přišly, Bůh na vás kříž ten vzkládati ráčí. Bůh jest věrný, na vás víc, než byšte snésti mohly, nevzloží. Jestli pak nětco těžšího vzloží, nésti pomůže a ruku svou pod kříž váš podloží. Tomuť se ovšem věřiti má, že Bůh jest všemohoucí a že by dobře beze vší nesnáze mohl každému spomoci, poněvadž ruka jeho není ukrácena. (Izaj. 59). Že pak to nečiní, té věci příčiny své, nám neznámé, míti ráčí, jen, ó, ženy dobré, svědomí Bohu zachovati hleďte, tedy bolest, soužení i samou smrt, jestli by Bůh to tak míti chtěl, mysli volnější podniknete. Bůh sám početí dává, protož s plodem počatým