musi.“ Ale že ještě ten mor v Římě bieše nepřestal, kázal sv. Řehoř po křížích, vše svaté užívajíc, choditi.
A ten čas blíž bieše od Veliky noci. A zvláště přikázal, aby před sebú nosili ten obraz Matky Božie, k ní velmi podobný, jenž byl svú rukú svatý Lukáš napsal. A když tak s tiem obrazem chodiechu, tehda povětřie, ješto zatemněno smrdutými mhlami bieše, to se poče, ano všickni hledie, před tiem obrazem čistiti a na obě se strany rostúpaje, od obrazu se vzdalováše. V tu hodinu uslyšeni jsú hlasové andělští nad tiem obrazem a takto zpievajíc: „Královno nebeská, vesel se, aleluja. Nebo ten, jehožto v svém životě nosila, aleluja, z mrtvých vstal, jakožto byl pověděl, aleluja.“ A v túž hodinu sv. Řehoř poklek i dokonal tu svatú pieseň a řka: „Proš za ny, Hospodine, aleluja.“ A ihned vezřev sv. Řehoř, uzřel anděla, an na jedné hoře před jedniem hradem stojí. A otřev krvavý meč ten jistý anděl i včinil jej v nožnice. Po němžto znamenie urozuměl sv. Řehoř, že již byl v tu hodinu mor přestal. A ten hrad, nad nímžto anděl stál, slove hrad Anděluov až do dnešnieho dne. Potom po malých dnech poslal svatý Řehoř dva svatá člověky do Angličské země. A ta tam přišedše, skrze modlitbu sv. Řehoře tu zemi na vieru sta obrátila.
Byl jest také svatý Řehoř veliké pokory, tak že všemi činy svěcké pochvaly běháše. O tom se tak píše, že když jemu jeden svatý patriarcha krásný list poslal, na němžto svatého Řehoře velebně chváléše, proti tomu sv. Řehoř jemu odepsal v tato slova a řka: „Nazýváš mě na svých listech světlostí a že skrze mú řeč mohu mnohým prospěšen býti. Tiem s mi učinil na méj mysli veliké zamúcenie. S jedné strany znamenám a vidě, co sem, a nic [z]text doplněný editorem toho v sobě nenalézám, jakž mi píšeš. A z druhé strany znamenám a vědě, co jsi ty, že by nikterakž křivdy nepověděl. A protož když chci tomu uvěřiti, co ty o mně dobrého pravíš, tomu mi se protivie nedostatci moji. Pakli bych tomu nechtěl věřiti, proti tomu jest svatost tvá. A protož, muži Boží,
