českých kniežat i králuov.
Potom po mnohých časiech od toho pramene pošel jest vévoda český jménem Bořivoj, muž dobrotivý, postavy podobné, múdrosti plný. Ten sobě pojal za hospodyni z své země dceru Slavníkovu z Mělničského kraje jménem Ludmilu. Ta za své mladosti také se modlám pohanským modlila. A když jeden čas český vévoda Bořivoj do Moravy k dvoru krále Svatopluka jel, jemužto král vítaní dav, k uobědu pozval, ale mezi křesťany jemu seděti nedal a řka: „Podlé pohanského obyčeje slušie tobě před stolem na podlahách sésti.“ Nad nímžto se arcibiskup Metudius slitovav i zaň se postyděv, k němu vece: „É, že ty jsa veliké knieže, toho se nestydíš, že si od důstojného seděnie vysazen, ale pro své bludné viery modly raději na zemi nepoctivě sedíš.“ K němužto vejvoda vece: „Co na tom leží, co já pro to trpím, neb co vaše křesťanská viera pomáhá, neb co mi jest platná?“ K němužto svatý Metudius vece: „Chtěl li by, mohl by toho dobře polepšiti, odpověz se svých diáblových modl a budeš pánem nad svými pány a všecky své nepřátely pod svú moc podtepeš a tvoji pradědové slovutně se zmohú, neb jest to proročstvie o českých kniežatech dávno prorokováno.“ K němužto vévoda vece: „Jest li to tak, proč mne inhed nepokřtíš, čiliť co překážeji?“ „Nic nám nepřekážíš, jediné buď hotov, aby ustavičným srdcem uvěřil u Votce Boha všemohúcieho i v jeho syna Jezu Krista a Ducha svatého, ješto jest osvietitel všech věrných duší. A to učiň netoliko pro tělesného zbožie žádost, ale pro spasenie těla i duše a z Bohem na věky přebývanie.“ Tu svatú řeč české knieže uslyšev, Ducha svatého posilněním snažně požádal, aby jeho arcibiskup pokřtil. A když bylo nazejtřie, vida svatý otec Metudius toho kniežete ustavičnú žádost, jeho [s]text doplněný editorem sedmdesáti sluhami, ješto s ním byli přijeli, pokřtil. A tu se v svaté vieře potvrdiv, jednoho kněze, jemužto bylo jméno Kaik, [s]text doplněný editorem sebú pojem, do Čech
