[96]číslo strany rukopisujeho zuby hrýzti, nehty dráti, rohami trkati, za kuklu trhati. V tu dobu přědivná světlost přišla a všěckny diábly zahnala, a inhed svatý Antonius žádné rány nepočil a uznamenav, ež při téj trýzni, ješto nad ním diábli činili, sám Ježíš stál. Otec svatý vecě: Kdes byl, milý Ježíši, kdes byl, proč si u prvici nepřišel, aby mě obránil a mé rány uzdravil! Jemužto hospodin vecě: Zde sem byl, Antoní, ale čakal sem svítězenie tvého. A když jsi mocně svítězil, tvé jmě po všem světu slavně ohláši. Tak jest byl také svatý Antonius k buohu u milosrdí zajžený, ež toho na všě strany hledal, kde by pro Jezukrista svú krev prolil. Proněžto, když Maximianus ciesař křesťany mučieše, svatý Antonius za nimi chodil, žádaje mučenníkem býti. A za to sě velmi mútil, jež toho dojíti nemohl.
A když odtad na jinú púšči jdieše, okřín střiebrný na púšči nalezl. A tak stoje, počě mysliti a tak řka: Tadyto lidé nechodie, kde sě jest tento okřín vzal, a tak jest veliký, by byl komu upadl, dobřě by byl počil. Najspieš, diáble, to jest tvé řemeslo, a proto ty mé vuole nikda neproměníš. A jakžto vecě, tak ten okřín jako dým zmisal. A tak na jednu horu vysokú na púšči šed, dvadcěti let buohu snažně slúžě, veliké divy čině, přěbýval. A když tu tak bydle, byl v duchu u buoh vztržen, uzřěl svatý Antonius vešken svět pln osidl polečených, velmi zavolav, vecě: Ó, kto jest to, ješto těchto osidl ujde a neuviezne! A inhed jemu hlas z nebes otpovědě a řka: Jediná pokora projde. Jednú také otázal diábel svatého Antonie a řka:
