na[490]číslo strany rukopisuzajtřie nesvázánu s jinými svatými svázanými z žalářě vyvedú, počě svatá Eufemia volati a řkúc: Proč proti ciesařovému ustavení mě nesvázánu vedete? Tehda sě jie po líci nabivše, do žalářě ji opět vedli. Odtad ji nazajtřie vyvedše, v kole ji dlúho mučivše, užéci ji chtiechu. V tu dobu vzem ji anděl, na jednom vysokém pahrobku ji postavil.
Tehda jeden, jemužto jmě Apellianus, k súdci vecě: Však vieš, ež moc křesťanská nemóž jen[1532]podtrženo, Hankova excerpce železem přěmožena býti. Protoť razi, kaž jiej hlavu stieti. A takž řebří[1533]podtrženo, Hankova excerpce přistavivše, k niej jeden, chtě ji jieti, polezl a inhed jej dna zlámala. A když k niej druhý jménem Sostenes polezl, skrzě ni na vieru obrácen, vzem svuoj nahý meč, k súdci šel, volajě a řka: Radějí bych sobě sám život odjal, než bych sě této svaté dotekl, jiešto andělé bránie i střěhú.
Potom jie odtad dobyvše, rozličně nad ní trýznivše, kázal ju ciesařóv starosta za vlasy oběsiti a potom beze všeho pokrma v žaláři zamknúti, aby těch dní ji vyvedúce, mezi čtyřmi velikými kameny ji položiece zetřěli. Tu sú ji andělé krmili a to kamenie jejie modlitbú u měkký popel sě je obrátilo. Tehda ji kázal starosta do jámy, tu ješto tři hrozné zvěři biechu, aby ji snědly, uvrci. A ta zvěř jiej nic neučinila, ale jako pitomá sě jiej radovala. To súdcě uzřěv, velmi sě zahanbil. Proňežto jeden nemilostivý kat, chtě súdcovy hanby pomstiti, bok jejie ostrým mečem prohnal. A na tom miestě svatá Eufemia skončala a bohu sě dostala a jejie svaté tělo
