[307]číslo strany rukopisuDavid prorok svého syna plakáše a řka: Synu muoj, běda mně tebe, synu muoj Absolon. A já pak smutný žalostivě pláčě řku: Běda mně tebe, otče muoj. Běda mně tebe. Zdali juž nepřěstal sbor tvých učenníkóv k tobě do Říma sběhujících a tebe hledajících, juž viec nedie žádný: Poďmy, vizmy, kde jsú naši mistři a otiežem jich, kterým bychom činem duostojně vlásti mohli kostely nám poručenými. Kto nám juž vypraví přikázanie našeho milého Jezukrista a nesnadenstvie proročstvie písma svatého? Jeruzaléme a Říme město, křivá mezi váma přiezn[882]podtrženo, Hankova excerpce, obě sta rovnie ve zlosti. Jerusalem Jezukrista ukřižovalo, římské město apoštoly na smrt otsúdilo. Jerusalem slúží jemu, jehožto ukřižovalo. Řím slavně slaví těch svatých apoštolóv jmě, ješto[ahx]ješto] gieſto j’ na smrt otsúdilo. Znamenaj div veliký, bratře muoj Timotee, a zázrak neslýchaný, jenž sě j’ stal toho dne po jich smrti. Viděl sem jě svýma očima, ana jdeta do římského města branú, držiece sě za rucě, oblečena v světlé rúcho, v koronách přieliš stvúcích. A netolik já sem sám jě viděl, ale i Lemobia, služebnicě krále Sezten[883]podtrženo, Hankova excerpce, ješto také svatého Pavla na vieru obrácená poslušnicě[884]podtrženo, Hankova excerpce bieše. Ta Lemobia, kdyžto svatého Pavla na smrt vediechu, utkavši jeho, jě sě žalostivě plakati. Tehda jiej svatý Pavel povědě a řka: Neplač, Lemobia, ale daj mi rúchu, jížtos svú hlavu zavila, a vetčasť[885]podtrženo, Hankova excerpce ji vráci. Pak když svatému Pavlu hlavu stěchu, tehda svatý Pavel svú vlastní krev sebrav v rúšku i vrátil Lemobí. Tehda Lemobia k nemilostivému k tomu rytieři katu vecě: Kdes ostavil mého milého mistra? Odpovědě jiej a řka: Tamť leží s svým tovařišem přěd městem na údolí, ješto slóve Vítězové údolé, a tvým šlojieřem obvita jest tvář jeho. Tehda Lemobia otpovědě a řkúc: Vetčas[886]podtrženo, Hankova excerpce svatý Pavel i svatý Petr v krásném rúšě a v stvúcích koronách vešla sta do města, a toť šlojieř