zamu[223]číslo strany rukopisuciji, jež takých, jako jsú oni byli, ne brzo miesto nich svatá cierkev nalezne.
Jeden[zi]Jeden] Gieden čas také svatý Ambrož, když do Říma jěde, u jednoho[zj]jednoho] giednoho velmi bohatého hospodářě odpočinul. Otázal jeho svatý Ambrož o jeho[zk]jeho] gieho bydle i stavu. Jemužto hospodář otpovědě: Kněže milý, stav mój beze všeho nedostatka vždy jest byl na všěch věcech, sbožie jmám veliké, sluhy i služebnicě, dietky krásné, vnúčat nádobných[622]Hankova excerpce, podtrženo modře mnoho. A vše, což jsem kdy chtěl, to jsem vše podlé své vuole jměl a nikda sě mi nic nelibého nepřihodilo ani mně sě kdy, co jest mě zamútilo, stalo. To uslyšav svatý Ambrož, velmi sě podivil a inhed těm, ješto biechu, řek: Náhle vstaňte a, jakž najspieše móžem, utecmy, neboť buoh tuto nebydlí. A když sě vzchopivše, pryč běžiechu, ozřěvše sě, uzřěli, ano ten dóm se vším, což ten člověk jměl[623]nadepsáno jinou, soudobou rukou, sě propadl tak, ež i znamenie lidí i sbuožie neostalo. Tehda svatý Ambrož vecě: Aj vizte, bratřie milá, kak nám buoh milostivě činí, když která protivenstvie na světě trpěti přěpustí, a tak sě nemilostivě hněvá, když komu na světě vše sčěstie k libosti dá. Potom svatý Ambrož dlúho buohu snažně slúživ, na bozě uprosil, aby jeho skoro s tohoto zlého světa pojal. Tehda po malých dnech zjěvenie[zl]zjěvenie] zgiewenye o svéj smrti jměl a to bratří pověděl.
To hrabie těch vlastí uslyšav, k sobě některých znamenitých lidí pozvav, k svatému Ambrožovi poslal a řka: Pro tak svatého této zemi potřěbného otcě smrt strach jest, by[224]číslo strany rukopisuchom
