ja[222]číslo strany rukopisukoť jsem zmladi řiekal. Pěnie a pořád mediolánského kostela najprvé svatý Ambrož ustavil.
Jednoho[zb]Jednoho] Giednoho také času, když svatý Ambrož slovo buožie kázáše, jeden kacieř veliký, svaté viery protivník, uzřěl, ano anděl jemu všěcka slova, jakž jest kázal ot slova do slova v ucho šeptáše. Proněžto sě inhed ten kacieř na vieru obrátil. Jeden[zc]Jeden] Gieden člověk, v němžto diábel bieše, v jednu[zd]jednu] giednu hodinu zavolal a řka: Mučí mě Ambrož, mučí mě Ambrož. K němužto svatý Ambrož vecě: Náhle mlč, diáble, neb tebe Ambrož nemučí, ale tvá závist, neb vidíš, ano tam dobří lidé jdú, otňadžtos ty do pekla svržen. Když jednú[ze]jednú] giednu svatý Ambrož po městu jdieše, uzřěl, ano jeden[zf]jeden] gieden letěv, velmi sě uraziv, leží a druhý sě jemu směje. K němužto svatý Ambrož vecě: Ty, ješto stojě sě směješ, viz, aby sám neleťal. A jakžto svatý Ambrož vecě, tak ten člověk málo pošed, letěl, velmi sě urazil i jměl dosti na svém hoři, jenž sě jinému posmieval. Byl jest také Ambrož velikého utrpenie u póstu, veliké ščedrosti k chudým, veliké nad hřiešným litovánie tak, ež když sě jemu[zg]jemu] giemu kto svých chřiechóv zpoviedal, veždy sě zpovědi poslúchaje naplakal. A to také v uobyčěji jměl, když kterého knězě neb biskupa dobrého uslyšal, vešdy jeho srdečně zaplakal. A když jemu jeden[zh]jeden] gieden čas sluhy řekli, proč by těch tak dobrých, ani k buohu jdú, plakal, k tomu jim otpověděl: Nemněte, bych proto jich, ež mrú, pláčě žělel, ale proto sě zamu[223]číslo strany rukopisuciji,
