Valentin, přěvor břistkého konventa, jenž potom toho města biskupem byl, toto viděnie viděl: Když jednú v nebesa vezřěl, uzřěl, ano sě nebesa otvierají a dva řebřie z nebes na zemi spúščějí. Ta jistá řebřie Ježíš s svú matkú na vrchu diržiesta, mezitojí anděli jedni dolóv, druzí nahoru zpievajíc sě vznášiechu. Mezi nimažto řebříma krásná stolicě stáše a na niej predikátorového zákona bratr, hlavu zakukliv, sedieše. Jehož těma řebříma syn boží svú matkú Marijí v nebesa vtáhli a inhed sě nebesa zavřěla. To viděnie ten brater viděv, do Bononie šed ten den a tu hodinu skončenie svatého Dominika poznal.
To sě také v uherskéj zemi přihodilo, když jeden otec syna svého mrtvého žalostivě pláčě, svatého Dominika snažně zaň vzýváše, tehda té noci u prvospi ten mrtvý prozřěv, otcovi vecě: Tatíku milý, kak je to, ež má tvář všěcka mokra jest? K tomu s velikú úžěstí otec vecě: Synu milý, já tvuoj truchlý otec, nad tebú pláčě, tvú tvář mými truchlými slzami sem zkropil. K ňemuž syn vecě: Přieliš si plakal, otče, proňežto smilovav sě nad tobú svatý Dominik, svú prosbú tobě mě navrátil. Potom dlúho spolu na světě byvše, bohu sě dostala.
Píše mistr Alexander, biskup Nidonicensis, u vykládaní žaltářě, vykládajě to slovo, ješto David prorok praví: Milosrdie a pravedlnost utkale sta sě. A tak řka, ež byl jeden žák u městě Bononí velmi jěšitných vášní. Tomu buoh milostivé viděnie jednú zjěvil. Vidieše sě jemu, by byl na jednom
