[294]číslo strany rukopisuboha otce mého Jákoba a skrze hrob matky mé Ráchel a skrze hodinu tu, kteráž rozdělila mě jest mezi mnú a bratrem mým milým Jozefem, že koflíka tvého drahého a divného nikdy sem já neukradl a neviem, kto jest jej vložil do pytle mého. A pravduť pravím skrze šediny otce mého Jákoba.“ A Jozef, slyše slova Benjaminova, s pláčem a se lkaním vypravená, zamútil se srdcem a řekl s pláčem velikým: „Poď, dietě, se mnú do pokoje mého a uslyšíš, coť já budu s tebú mluviti!“ I řekl: „Ty jsi bratr mój Benjamin a já sem bratr tvój Jozef.“ A objal jej s pláčem velikým a přikázal jemu, aby toho nepronášel nižádnému z bratří svých, doněvažd se vysokému bohu nebude líbiti. A když tak v tom objímaní oba biešta, slzy veliké vylévajíc, Jozef vstav i umyl tvář svú od slzí, a vyšed seděl na stolici své v okrase prostřed kniežat jeho. A lekli se a báli se.

A když sú se ty věci tak dály, přihodilo se božím zjednáním: kupci ti z Kanán toho času biechu v Ejiptě i svářili se mezi sebú o tři sta střiebrných peněz, což bylo ziskem sběhlo na prodání Jozefa, když Putifar byl u nich jej kúpil. Přišli před Jozefa, svářivše se a řkúce: „Pane, sme kupci z země kanánské!“ A když sú to řekli, klaněli sú se před Jozefem a řekli: „Pane, všecko kupectvie naše pravým a rovným rozdielem, jakž kolivěk zíštěme, dělímy mezi se. Nynie pak v pravém počtu o tomto mezi námi pravda se neshledává, a zvláště o zisku někakého Selanka kúpeného nikdy se nemóžem smluviti, kteréhožto jsmy, již dvadcet let minulo, kúpili, jedúce do Ejipta, za třidceti hřiven střiebrných od někakých silných a statečných pastýřóv, když sú pásli stáda na pustinách v Dotaim. Bieše ten Selan dietě krásné, črvené přieliš a ozdobené. Ale oni praviechu, že by byl lotřec a běhúnek a že by nikdy nechtěl pásti dobře. A na to mámy od těch pastýřóv list