[63r]číslo strany rukopisutak drahý kámen, jenž na kohož by byl vzložen, ode všech nemocí byl by uzdraven, tento kámen byl by přesvatý i přeslovutný. A protož tomu kameni jest jméno Jezus, jakožto praví sám Spasitel ve Čtení: „Ve jménu mém budú diábly vymietati, hady bez úrazu budú v holé ruce bráti, pakli se kto co z nich jedovatého napie, nebude jim škoditi.“[58]Mc 16,17–18 Protož toto jméno nikomu lépe nepříslušie nežli samému Spasiteli, jenžto všemohúcí jest, jakožto praví v svém Čtení sám, řka: „Dána mi jest všicka moc na nebi i na zemi.“[59]Mt 28,18 Jakožto praví múdrý Šalomún a řka: „Veliký jsi, hospodine, a divná jest moc tvá.“[60]Ps 77,15 Protož jemu jest dobře nazváno to jméno Jezus, totižto Spasitel, před jehožto všemohúcím jménem všeho světa i nebeské říše i zemské moci i pekelné hrózy každé koleno kleká. Toť jest to jméno nade všechna jiná jména převýšeno. Protož rcemež všickni takto s Davidem prorokem: „Buď jméno božie požehnáno na věky.“[61]Ps 72,19
Pakli by kto řekl, proč jest Jezukrist podlé Starého zákona obřezován, chtě, aby bylo ustavenie, a chtě to ustavenie zrušiti? K tomu světí mistří pravie, že to slušie všem kniežatóm najprvé držeti, kteráž ustavenie svým lidem činie. Protož když jest hospodin za Starého zákona obřezánie právo zóstavil, nechtěl toho na sobě [63v]číslo strany rukopisurušiti. A také to jest proto učinil, aby Židóm na sobě nedal pohoršenie nebo příčiny, jenž by byli ihned řekli: „Aj toť člověk, ješto zákon bohem ustavený nechce držeti.“ Druhé slušie v tom svatém Čtení znamenati, žeť jest náš Spasitel toho dne najprvé za ny, za hřiešné, počal jest svú drahú krev prolévati v tu hodinu, kdyžto bieše od Židóv obřezován.[62]L 2,21
Tu móže každý pomysliti, že podlé svého tělesenstvie jakožto každé jiné dietě, když jest bolest trpěl, dětinsky jest plakal. Kdyžto jeho milá matka viděla plačícieho, protož jeho litováše a bolesti jeho žalostivě plakáše, jakož se jest zjevilo jednomu svatému otci, že toto svaté dietě Ježíš, leže u svéj milé matky na lóně, velmi plakáše, jeho matka milá v uoči jeho hlédajíc, potom vidúc to děťátko, ana tak velmi plakáše, ono vždy ručičkama svýma k jejíma očima saháše, jakož by rozumem chtělo řéci: „Neplač, matko milá.“ Protož ona k němu, na jeho svatú tvář hledieci, řekla jest: „I kterak nemohu plakati, mój synu milý, a já tebe vizi velmě přebolestiva?“ Zatiem Matka božie tvář jeho k svéj tváři vždy přičiňováše, jeho líbajíc a
