[…]text doplněný editorem svém kázaní O božím umučení. V tom ve všem času lidskému národu nebieše od boha nižádného smilovánie, protož, jakož se v rozličných knihách píše, že svatí proroci Ducha svatého zjevenie naplněni a jako v otrapě zdvižené mysli k bohu milému žádost majíce, túžebnými hlasy voláchu a řkúce. Najprv David, svatý prorok boží, takto voláše: „Ó, milý hospodine, kterak jest to, že slovo tvé na věky v nebesiech přebývá!“[1]Ps 119,89 Jakožto by řekl takto: Tam vždy v svém božství na věky bydlíš a dolóv k nám, hřiešným, nikda nesezříš. Protož, milý hospodine, prosím, skloň svá nebesa a zstup k nám dolóv.[2]Ps 144,5 Druhý prorok voláše a řka: „Ó, kdy slovo boží příde k nám!“ Třetí prorok Izaiáš voláše a řka: „Ej, hospodine, by prolomě svá nebesa, stúpil k nám na tento svět!“[3]Is 64,1 A když tak ti proroci i jiní voláchu k bohu žalostivě, proněžto sobě velmi stýskáchu, tehdy jeden prorok skrze dar Ducha svatého jakož by k každému proroku promluvil a řka: „Nestýskajme sobě, však, ač málo pomešká, vždyť k nám příde.“ Potom svatý Izaiáš prorok jim skrze Ducha svatého zjevně, jako svýma očima vida, promluvil a řka: „Dietě se nám narodilo [43v]číslo strany rukopisua syn nám dán jest.“[4]Is 9,6 To u veliké jistosti slova božieho mluvieše a řka: „Jakž koli po dlúhých časiech má naplněno býti, však jsem tiem jist.“
Mohla jest býti po všem světě o tom pomluva a mezi hospodinem. S jedné strany lidského národa rozum k bohu mluvieše a řka: „Milosrdný hospodine, známe se v našich hřieších, ale k tobě naše učiněnie velmi malé jest, nebude li tvého svatého smilovánie v tvém svatém božství, zahyne tvé stvořenie. Nebo jest v tobě múdrost i milost, jenž jsi velikost v svéj moci ukázal, když jsi svět z ničehož ráčil stvořiti. Múdrost také jsi svú ukázal, že v rozličné tvářnosti přirozenie jiné a jiné a ve všech věcech v divném zpósobení. A milost jsi svú volně ukázal, by se již nad námi ráčil smilovati, vezma na se své svaté tělesenstvie, nebo tak o tobě David prorok píše, že tvé smilovánie jest nade všeckny skutky tvé.“[5]Ps 145,9 K tomu jest božstvie odpovědělo: „Najmenší věc jest nepodobná, bohu učiniti nepřirozená, jakož tehda sličné móž býti, by buoh tělesenstvie rozličným nedostatkóm poddané přijal?“ „Tvé božstvie nikda zahynúti nemóže, protož, když ráčíš, naše člověčenstvie přijma, nás vykúpiti muožeš a v tom velikú svú
