tak drahý kámen, jenž na kohož by byl vzložen, ode všech nemocí byl by uzdraven, tento kámen byl by přesvatý i přeslovutný. A protož tomu kameni jest jméno Jezus, jakožto praví sám Spasitel ve Čtení: „Ve jménu mém budú diábly vymietati, hady bez úrazu budú v holé ruce bráti, pakli se kto co z nich jedovatého napie, nebude jim škoditi.“ Protož toto jméno nikomu lépe nepříslušie nežli samému Spasiteli, jenžto všemohúcí jest, jakožto praví v svém Čtení sám, řka: „Dána mi jest všicka moc na nebi i na zemi.“ Jakožto praví múdrý Šalomún a řka: „Veliký jsi, hospodine, a divná jest moc tvá.“ Protož jemu jest dobře nazváno to jméno Jezus, totižto Spasitel, před jehožto všemohúcím jménem všeho světa i nebeské říše i zemské moci i pekelné hrózy každé koleno kleká. Toť jest to jméno nade všechna jiná jména převýšeno. Protož rcemež všickni takto s Davidem prorokem: „Buď jméno božie požehnáno na věky.“
Pakli by kto řekl, proč jest Jezukrist podlé Starého zákona obřezován, chtě, aby bylo ustavenie, a chtě to ustavenie zrušiti? K tomu světí mistří pravie, že to slušie všem kniežatóm najprvé držeti, kteráž ustavenie svým lidem činie. Protož když jest hospodin za Starého zákona obřezánie právo zóstavil, nechtěl toho na sobě rušiti. A také to jest proto učinil, aby Židóm na sobě nedal pohoršenie nebo příčiny, jenž by byli ihned řekli: „Aj toť člověk, ješto zákon bohem ustavený nechce držeti.“ Druhé slušie v tom svatém Čtení znamenati, žeť jest náš Spasitel toho dne najprvé za ny, za hřiešné, počal jest svú drahú krev prolévati v tu hodinu, kdyžto bieše od Židóv obřezován.
Tu móže každý pomysliti, že podlé svého tělesenstvie jakožto každé jiné dietě, když jest bolest trpěl, dětinsky jest plakal. Kdyžto jeho milá matka viděla plačícieho, protož jeho litováše a bolesti jeho žalostivě plakáše, jakož se jest zjevilo jednomu svatému otci, že toto svaté dietě Ježíš, leže u svéj milé matky na lóně, velmi plakáše, jeho matka milá v uoči jeho hlédajíc, potom vidúc to děťátko, ana tak velmi plakáše, ono vždy ručičkama svýma k jejíma očima saháše, jakož by rozumem chtělo řéci: „Neplač, matko milá.“ Protož ona k němu, na jeho svatú tvář hledieci, řekla jest: „I kterak nemohu plakati, mój synu milý, a já tebe vizi velmě přebolestiva?“ Zatiem Matka božie tvář jeho k svéj tváři vždy přičiňováše, jeho líbajíc a
