vídajíc jeho tak mladého mládence, an se k nižádnému světskému řemeslu nevede, jedno v svéj tichosti pokorně chodí, tomu se oni diviece, o něm mezi sebú rozmlúvali a řkúce: „I co z tohoto mládence bude, an se ani učí, ani se k čemu vede?“ Protož tuto rozuměti móžeš, že nic nečinieše, a slavnými skutky jest prospieval, jedno že se svým starostám podrobil, pokorný život veda a od cizích lidí potupné jest řeči trpěl. Nebo kterýž kolivěk člověk svú křechkú mysl přemáhá, s pokorným srdcem přebývá, protož na tom větší hrdinstvo ukáže, než by hrady, města i všeho světa moci pobil. Podlé tohoto rozumu mluví múdrý Šalomún a řka: „Lepí jest člověk pokorný než muž silný. Protož ktož nad svú myslí panuje, silný jest dobyvač měst tvrdých.“ Pakli by kto řekl, proč náš Spasitel jest znamenitú pokoru nesl, toť jest učinil ne proto, by jemu toho potřebie bylo, ale aby nás tomu naučil. Proněžto jest hrozno o tom mysliti, jenž se smie kdy srdce nešlechetné v člověku v pýše vznésti, vida i znamenaje svého milého Spasitele tak pokorně na tomto světě bydléše až do třidcátého léta, do toho času náš milý Ježíš žádných jest divóv nečinil. O tom jest řekl sám Ježíš ve Čtení svatého Jana evanjelisty a takto řka: „Kdyžť příde utěšitel, jehožto já vám pošli od mého otce, ducha spravedlnosti, jenžť od mého otce pocházie, tenť vám svědectvie vydá o