„Zdali neviete, že v těch věcech musím býti, ješto jsú otce mého.“ Jehožto slovu oni jsú nerozuměli. Tehda jeho matka k němu vece: „Synu milý, prosíme tebe, vrať se s námi zase domóv.“ K niežto Ježíš vece: „Má milá matko, jáť to rád učiním, což jest vám koli libo.“ Protož ihned s nimi jest do města Nazareta šel. A tak s nimi bydle v jich poslušenství, jakožto praví svaté Čtenie: „Toto svaté dietě prospieváše v věku, totižto v letech, i v múdrosti před bohem a před lidmi.“
Od toho času nic to v svatém Čtení nečte, by které divy pán Ježíš činil až do třidcátého léta. Protož slušie znamenati, že těch časóv nic nečině, avšak slavné jest věci činil, nebo, cožť jest při něm bylo i při jeho svatých skutciech, nic jest nadarmo nebylo. Nebo jakož jsú jeho skutci přesvatí vnitřním rozumem divně se světu ukazovali, také sú se na čas tajili. Protož to nalézáme v jeho svatém tajemství, v tom jednom jakž koli nepotvrzeném čtení, jenžto za obyčej z mladosti jměl, že tiše vstana, od lidí vzdaloval se, proto v jisté hodiny do božieho domu jest šel a tu na modlitbách poklekna, s bohem Otcem pomluvu jest jměl v svém tajemství. Pakli sú tu kteří lidé byli, ihned se všech níže postavil v chrámě. Potom pak po některéj hodině zase domóv se vracováše a tu své milé matce a Jozefovi posluhováše.
Zatiem rozliční lidé vídajíc
